V mrazivém dni si z květinářství přinesla dívka růže domů,

na parapet je zvenčí dala, bez soucitu a s chladným klidem.

Květiny k němu přimrzaly, lhostejně přihlížela tomu

a svědomí ji netrápilo – byla to její pomsta lidem.

Než za okno je položila, jejich trny jim otrhala,

za všechny podrazy a zrady i cesty, co jen do tmy vedou,

za muže, kteří ničili ji a kterých obětí se stala,

těch, co vždy myslí pouze na to, jak důvěřivou holku svedou.

Teploměr venku rychle klesal a ona u topení stála,

z naivky včera uplakané nelítostná teď byla žena.

Z toho, jak růže umírají, škodolibě se radovala,

vnímala jejich utrpení a cítila se spokojená.

Všichni muži jí ublížili, nyní ty růže trpí za ně.

Několik trnů nenápadně zapíchlo se do dívčí dlaně...