Cítíš v sobě lásku nezměrnou, kterou ale nemáš komu dát,

na kolenou klečíš v modlitbách, v duchu kladeš růže na oltář.

Každé ráno vstáváš s naději, že tu dívku potkáš dneska snad,

ona se ti zatím vyhýbá, ve snách pouze vídáš její tvář.

Zvíře v tobě zvolna usíná, zkrocené tou krásou úchvatnou,

od které tě jednou provždycky odděluje pomyslná mříž.

Jako bys jel krásnou krajinou, jízdenku měl ale neplatnou;

navždy bude nesplněným snem dívka, kterou nikdy nespatříš.

Stále hloub se v sobě propadáš, do tmy voláš "kde jsi?" z plných plic,

v odpověď jen tichu nasloucháš, vesmír tvoji touhu nevnímá.

Kdybys všechno zlato světa měl, bez ní jako kdybys neměl nic,

dál tě ale k slzám každý den nepřítomností svou dojímá.

Není to jen krásná představa, to, že někde žije, dávno víš,

možná, že ji denně potkáváš, kdo to je, však nikdy nezjistíš.