Na tu dobu rád vždy vzpomínal, kdy s ní prožil krásných týdnů pár,

připadal si jako světa král, ochutnat když dala mu svůj klín.

Na chvíli mu život změnila, byla pro něj od osudu dar,

do snů mu pak občas vstoupila dívka s vlasy jako z pavučin.

Před zrcadlem s něhou po ránu ty vlasy jí vždycky česával...

Tak, jak k tomu někdy dochází, zanedlouho rozdělil je čas.

V duchu viděl to, co udělá, pokud by mu osud šanci dal:

na kolenou před ní poklekne, až snad jednou uvidí ji zas.

Pak ji spatřil za čtyřicet let, on ji poznal, ona jeho ne,

měla vlasy stříbrem protkané, hleděl na ni, po těle se chvěl.

Směrem k ní však netroufl si jít, cítil, že má nohy svázané,

nemohl dál pohled na ni snést, kráčel pryč a slzy v očích měl.

Vlasy, kterými se probíral, chtěl by ale ještě pohladit,

než je věčnost navždy rozfouká stejně jako kdysi jejich cit.