Pubertu měl jsem klidnou a existenciální,

zprava mě hlídal Nietzsche a zleva Exupéry.

Nad světem jsem se vznášel pyšně jak orel skalní,

s vědomím, že mám možnost vydat se všemi směry.

Vůči nátlaku zvenčí odolným jsem se stával,

cílům všech neúspěchů smysl jsem odebíral,

a s každým ztroskotáním snadno se vyrovnával.

Jednou vše stejně zmizí, tak proč bych se tím týral...

S cynickým potěšením narušoval jsem systém.

Pod neprostupnou maskou pyšného nihilisty

pouze mé srdce bylo jediným slabým místem.

S bolestmi v knize lásky já obracel jsem listy.

Na moji pyšnou duši už dávno prach si sedá,

však srdce moje dosud zoufale svůj klid hledá.