Pubertu měl jsem klidnou a existenciální,

zprava mě hlídal Nietzsche a zleva Exupéry.

Nad světem jsem se vznášel pyšně jak orel skalní,

s vědomím, že mám možnost vydat se všemi směry.

Vůči nátlaku zvenčí odolným jsem se stával,

cílům všech neúspěchů smysl jsem odebíral,

a s každým ztroskotáním snadno se vyrovnával.

Jednou vše stejně zmizí, tak proč bych se tím týral...

S cynickým potěšením narušoval jsem systém.

Pod neprostupnou maskou pyšného nihilisty

pouze mé srdce bylo jediným slabým místem.

S bolestmi v knize lásky já obracel jsem listy.

Na moji pyšnou duši už dávno prach si sedá,

však srdce moje dosud zoufale svůj klid hledá.

Jsem Vodnář, ten, kdo se jen těžko do rozestupů zařadí,

vychutnávám si i pád na dno, z máločeho se sesypu.

Toužím po další revoluci, když z jedné prach se usadí,

odmítám srovnat svůj krok s davem, už zkrátka čistě z principu.

Cizí hněv po mně rychle steče, k původci zpět se navrátí,

co je a není důležité, to určuji si pouze sám.

Nechte si tituly a funkce, tahle hra na mě neplatí,

já přirozenou autoritu jako jedinou uznávám.

Navenek možná zdám se chladný, uvnitř jsem plný emocí,

svobodě vždycky přednost dávám, nechci se zaplést do vztahu.

Z každé lásky jak ze žaláře uteču tajně do noci,

všem ženám předem připomenu, že mám vodnářskou povahu.

Jsem dítě, co si pořád hraje, a pískovištěm mým je svět,

a dopředu mě žene touha všechno si jednou vyzkoušet.

Ne, vážně nejsem řádný muž a nebudu to popírat,

já nerad kráčím v zástupu, být mimo, to mě baví.

Těší mě bourat hranice a šedý průměr nechci znát,

jen horečky a zimnice, žádné normální stavy.

Neskutečně si vychutnám každou změnu, i k horšímu.

Proč mít přízemní románky? Chci lásku zničující!

Všechny blázny a rebely přiberu k sobě do týmu.

Užívám si, jak probouzí se ve mně démon spící.

Optimistům vždy vysvětlím, že úsměv se jim vytratí.

Když pro ostatní stmívá se, pro mě se rozednívá.

Toužím poznat své limity a přivádět se k závrati,

nemilosrdně odhalit vše, co se ve mně skrývá.

Mám v plánu hvězd se dotýkat a pak zas na dno padnout,

raději zemřít v extázi než zvolna nudou zvadnout.

Mít pevný názor, to je malicherné,

tím si jen ego žádá potvrzení.

Když řekneš „bílé“, já odpovím „černé“,

jsem ten, kdo postoj úmyslně mění.

Konvenčním pravdám s chutí sbohem dávám,

odmítám být k nim přisátý jak klíště.

Radši si různé cesty vychutnávám

a jiná slova budu říkat příště.

Jeď si svůj program jako kolovrátek,

mě ale nudí duše zkamenělé.

Baví mě vnášet do publika zmatek

a schválně dráždit vězně v jejich cele.

Každý den hodlám z protikladů složit,

ve stovkách podob sto životů prožít…

Jsem starosvětský lhář a názory mám mylné,

a nezviklá mě v tom už žádná porota,

že city mužů dvou, ať jakkoliv jsou silné,

předpoklad nemají k stvoření života.

Jsem nemoderní hňup, držím se starých zvyků,

proto mi cizí je iluze myšlenek,

že chirurg zasáhne a díky jeho triku

je náhle chromozom odlišný navenek.

Jsem zastaralý blb, nepohodlný pro ty,

kdo věří naivně v kulturní mísení.

Prý problém vyřeší humanismus a kvóty...

Fanatik cíle své však nikdy nemění.

Já se tím netajím, jsem zkrátka stará škola,

tak důvod nevidím dělat ze sebe vola.

Na tajném místě za městem, v poklidném lesním zátiší,

pod borovicí prastarou je bazar lesní víly.

Lidé tam chodí před smrtí vrátit, co je jim nejbližší,

city, co během života použít nestačili.

Až v hloubi duše pochopím, že čas k odchodu zavelí,

zastavím, vypnu řízení a ohlédnu se zpátky.

Vydám se k tomu bazaru, ve tváři výraz nesmělý,

a ze srdce tam vysypu všech lásek pozůstatky.

V kanystrech potom odevzdám slzy, které jsem neprolil.

Ta víla smutně zeptá se, proč toho tolik vracím.

Přiznám, že plakat naplno málokdy jsem si dovolil,

chladem a vnitřní prázdnotou daň za to nyní splácím.

Bez emocí pak budu žít ve zbývající době,

jen pár slz v kapse ponechám - ty, které patří tobě...

Na stole zbytky jsou snídaně, zatímco nese se večeře,

stále mám bláznivé nápady, neměl jsem čas dospět k rozumu.

Ještě mě nepřešla puberta a už mi smrt klepe na dveře,

já před ní s úspěchem kličkuji, dychtivý po dalším průzkumu.

Nějak se mi příliš nedaří můj přechod od dětství ke stáří,

když toužím na velké hostině ochutnávat dál chod za chodem.

Dlouhá je k životu příprava, na chvíli člověk jen zazáří,

kufry pak musí si zabalit, odejít nejbližším východem.

Cítím se trochu jak repetent, který se ulejval ze školy,

a místo výuky povinné tisíckrát porušil školní řád.

Nestačil jsem se vše naučit, nedopsal domácí úkoly,

nezvládám vzorce a rovnice, umím však naplno milovat.

Ačkoliv tělo mi zestárlo, podléhá už zkáze pomalé,

v srdci mi oheň dál plápolá, v duši mám ovoce nezralé.

"Luno má, luno stříbrná, z oblohy o všem přehled máš,

prozraď mi, prosím, upřímně, kolikrát ještě uvidím tě?"

"Neptej se nikdy na zítřek, možná, že se ho nedočkáš,

naplno život prožívej, smrt už si chystá svoje sítě."

"Pověz, měsíci v úplňku, budu smět znovu milovat,

anebo je tu vážně čas, abych odešel do ústraní?"

"Víš, že jsi dávno obdržel všechno, co sis kdy mohl přát,

už jsi noc také prozářil, a teď tě čeká ubývání."

"Řekni, měsíční paprsku, jsme jenom jednou na zemi?

Dál je jen věčná prázdnota, nebo má duše nevychladne?"

„Svou jedinečnost užívej, každý hlas navždy oněmí,

k čemu ti bude vědět dnes, co bude, až tvůj život zvadne."

"Má jasná noční sestřičko, necháš mě zmizet beze stop?"

"Pro všechny, kdo si vzpomenou, já budu svítit na tvůj hrob."

Zas jsem si z hlouposti náladu pokazil,

ego se ozvalo, je to holt síla zvyku.

Parkem jsem vztekle šel, v tom jsem se zarazil,

matku jsem uviděl s holčičkou na vozíku.

Slzy mi do očí bezděčně vstoupily,

té malé princezně nanejvýš osm bylo.

S mámou se společně vesele bavily,

jako by žádné zlo k zemi ji netížilo.

Jistě už věděla, co ten stav znamená,

tančit a utíkat moc ráda by si přála,

však se svým osudem zdála se smířená,

oči jí zářily, na svět se usmívala.

Ten hlupák v duši mé se studem pryč se ztratil,

díky té dívence úsměv se ke mně vrátil.

Někdy si vážně připadám, jako bych žil dva životy,

v tom prvním hraji celé dny jen společenské role

a druhý život plný je ztracených snů a samoty...

V jednom jsem vždycky nahoře a v druhém vždycky dole.

Navenek nic mi nechybí, mezi lidmi se netrápím,

na okolí se usmívám tam, kde mi bonton velí.

Doma schoulený do smutku po večerech se utápím.

Čas ve dvou světech prožívám, v žádném však nejsem celý.

Dva životy tak odlišné nejsou nikterak spojeny;

když v jednom z nich se raduji, tak nevím o tom druhém.

V hloubi duše jsem unaven z té neustálé proměny,

ten schizofrenní cyklus je začarovaným kruhem.

Střídavě ve dvou životech můj čas mi přes den letí,

a po nocích sám pro sebe žiji svůj život třetí...

Rozbíhám se proti zdi s hlavou mírně v předklonu,

čekám, že tím úderem všechen smutek vyplavím.

Zůstanu však pokaždé v půli toho úkonu,

dobře vím, že nakonec před stěnou se zastavím.

Není to nic nového, dělám to tak odmala,

pateticky tvářím se, odhodlání předstírám.

Zjistím, že má odvaha sama sobě zalhala,

hlava je vždy v pořádku, pouze uvnitř umírám.

Smrt mou duši rozkládá bez nárazu do té zdi,

vychází to nastejno, stejně stále prohrávám.

Snahu všechno ukončit jen ten proces přibrzdí,

na svůj konec předčasný pár dnů myslet přestávám.

Jednou však dál poběžím, srdce mé pak ocení,

to, že náraz bolí míň nežli lásky trápení.

Cynický jsem hajzl, přesto, jak čas plyne,

vytěsnit chci z duše ty největší hříchy.

Zpovídám se sochám, každý večer jiné,

do tváří jim vmetu monolog svůj tichý.

Všechno, co jsem spáchal za ta dlouhá léta,

do detailů líčím, dávám si s tím práci.

Neunikne sochám ani jedna věta,

jedněm slzy tečou, další skoro zvrací.

Žil jsem jako bohém, mám co k vyprávění,

o tom, co jsem zkazil, o tom, co jsem ztratil.

Budoucnost je daná, cesta zpátky není,

je čas, abych vinu aspoň slovy splatil.

Po Karlově mostě v noci občas kráčím,

do rána těm sochám říct vše sotva stačím.

Celý život pracoval jsem s tím, co bylo předem dáno,

svůj vzhled ani svoje jméno já sám jsem si nevybral.

Tělo skončí nenávratně spáleno či zakopáno,

jméno možná v mysli lidí zůstane jen chvíli dál.

Snažil jsem se v sobě najít něco, co by přetrvalo,

dokázat tím, že tu někdo jako já dýchal a žil.

Přes veškerou svoji snahu našel jsem však toho málo,

co bych smrti na hranicích ke kontrole předložil.

Svět kolem jsem pozoroval, dospěl jsem tak k přesvědčení,

že jsem vlastně nebyl nikým, jen chvilkovou iluzí.

Celkem mě to uklidnilo, vím, že ve mně chyba není

a všichni jsou na tom stejně, takže mě to nemrzí.

S vědomím své nicotnosti mohu klidně na dno padat,

není nikdo, s kým se loučit, není komu účty skládat.

Jsem Buridanův osel, co vybrat neumí si,

stejná síla mě denně na obě strany nutí,

chuť žít a touha zemřít stále se ve mně mísí,

zanikám v půli cesty, neschopen rozhodnutí.

Životem kráčím téměř bez zájmu o okolí,

lhostejný jsem všem lidem, stejně jako sám sobě.

Zbytečná marná láska jak tříska v srdci bolí,

a cizincem se cítím, vzdáleným dnešní době.

Potom však přijde chvíle, kdy v dálce na obzoru

uvidím malý záblesk, co krev mi do žil vrátí...

Na chviličku se ve mně probudí trocha vzdoru,

další den ale všechno zase svůj smysl ztratí.

Chci letět, chci i padnout, nepohnu se však z místa.

Pro rozpolcenou duši smrt zaživa se chystá.

Můj mozek je popelnice, kterou nikdo nevyváží,

za ty roky, co jsem tady, nepříjemně přetéká.

Když se snažím obsah třídit, čím dál více mě zaráží,

kolik odpadu se vejde do jednoho člověka.

Věci, o nichž dnes už nevím, že se vůbec někdy staly,

knížky nikdy nedočtené, vůně různých dívčích těl,

vzpomínky na dospívání, odhozené ideály,

dávné lásky, staré krámy... kdo by se v tom hrabat chtěl.

V archívu se ladem válí jen příběhy zaprášené,

z knihy, kterou psal jsem srdcem, zbylo pouze listů pár.

Rozkládá se na atomy to, co bylo nejvíc cenné,

celý náklad minulosti pokrývá špína a zmar.

Smetiště mi straší v hlavě, mně to ale nevadí,

oni si s tím ve spalovně brzy nějak poradí.

Ptám se sám sebe, znovu a zas,

kde bych měl hledat svůj pevný bod.

Slunce mám v hlavě, v srdci mám mráz,

duše se noří do temných vod.

Prošel jsem pouští, minul jsem cíl,

do výšek potom vznesl mě cit,

tam jsem se vznášel, v oblacích snil...

Spadl jsem na zem, ztratil chuť žít.

Už jsem si zvykl na pád i vzlet,

nemá však smysl nad tím vším lkát.

Oheň v mém nitru střídá vždy led,

někdy chci umřít, jindy se smát.

Takhle to nejspíš všechno být má...

Chvíli jsem světlo, chvíli jsem tma.

Připadám si dnes jako racek, který se svému hejnu vzdálil,

noc do křídel mi dávno střihla a peří lítá všude kolem,

na jednom místě přešlapuji, čas všechny ambice mé spálil,

svůj život plný divných vztahů zakončím radši klidným sólem.

Rád bych se ještě napil vína, džbán jsem však někde cestou ztratil,

tak jenom sem tam doušek z dlaní loknu si, když jdu kolem vody.

V duši mi zbývá jen pár drobných, které jsem dosud neutratil,

než abych se zas s někým dělil, koupím si klíče od svobody.

Po celé roky napájel mě pramínek lásky vytěžený

z možností, kvůli kterým stokrát zemřel jsem na svou naivitu.

Ačkoliv jsem se vždycky dostal z propasti v srdci každé ženy,

dál slepě jak hmyz u lucerny podléhal jsem každému citu.

Živote, zpomal... občas sice o velké lásce ještě snívám,

už ale prosím nepřikládej, vždyť stejně jenom dohořívám.

Měl jsem kdysi tendenci sbírat padlé anděly,

dívky, které v životě jednu bitvu prohrály.

O schválnostech osudu málo toho věděly,

chyběla jim odvaha, aby se s ním popraly.

Bral jsem jako poslání, že jim křídla opravím,

neboť jsem byl zacyklen v mesiášském komplexu,

jejich duše zraněné pohladím a uzdravím...

Některé mi podlehly, jindy to šlo bez sexu.

Jak šel čas, tak zachránce zmocnila se únava,

dobrovolná samota stala se mým údělem.

Místo ruky podané v srdci prázdno zůstává,

dneska je vše naopak, sám jsem padlým andělem.

Po pár bitvách vítězných přišla válka prohraná,

marně se však rozhlížím... nikde žádná záchrana.

V mé duši je stále podzim, cítím v ní vítr a chlad,

jen zřídka zde svítí slunce, málo je tu radosti.

Mám totiž srdeční vadu, neumím prostě mít rád,

proto k tělu nepouštím si žádné lidské bytosti.

Ostatní žijí své léto, umí vzájemně se hřát,

když je třeba, podrží se, obejmou a pochválí.

Svoji lásku, svoje city zvykl jsem si ukrývat,

až se časem nenápadně i přede mnou schovaly.

Moje srdce zasněžené nezačne už nikdy tát,

nikomu víc nedovolím, ať se k němu přiblíží,

budu s ním jak s kostkou ledu odevzdaně přežívat,

zabil by mě další náraz do citových potíží.

S chladným srdcem chci se dále dívat jenom zpovzdálí,

všechny lásky, co jsem prožil, jako léky zklamaly.

Svým bonzáckým zrakem šmíruješ mě denně,

z nebe na mě čumíš, říkáš, jak se chovat.

Máš to ale marné, netoužím po změně,

mnohem víc mě baví Boha provokovat.

Na andělském sjezdu za úkol ti dali,

aby podle normy moje duše byla.

Všichni tvoji bratři raději to vzdali,

barva, které fandím, není totiž bílá.

Házíš smutný kukuč, tvrdíš, že jsi v právu,

nevytahuj na mě vyčítavé řeči.

Ať se celé nebe postaví na hlavu,

klidně si tam žaluj, malý donašeči.

Chceš ze mě mít loutku, ať je tvůj šéf pyšný,

já ti na to kašlu, dál zůstanu hříšný.

To, že vstřícný jsem a chápavý, je obvyklá mylná představa,

ženám vždycky radím upřímně, ať své city jinde utratí.

Ten, kdo směrem ke mně vykročí, v duši mé jak v pasti zůstává,

jednosměrná je to ulice, kdo jde po ní, zpět se nevrátí.

Je to tunel, strop má špinavý, nikdy žádnou hvězdu nespatříš,

místo, kde je zcela lhostejné, zda je pátek nebo pondělí.

Pro všechny, na nichž mi záleží, platí zákaz přistupovat blíž,

mohli by to celkem těžce nést, kdyby do mě příliš viděli.

Udělej hned radši čelem vzad, aby později ses nelekla,

jakmile vpřed jednou vykročíš, otočit se pak už nestačíš.

Po chvíli procházka příjemná promění se v chůzi do pekla,

já tě tam však dojít nenechám, v půli cesty zastaví tě mříž.

Po té ulici jdu léta sám, nevím dosud, co mě čeká dál.

Přede mnou se prostor rozkládá, k cíli jsem se ještě nedostal.

Prožil jsem svoje dny a noci ve vyrovnané harmonii,

věděl jsem, kudy se mám vydat, splnil jsem si většinu přání,

i ve chvílích, kdy byl jsem smutný, oceňoval jsem to, že žiji,

vnímal jsem každou bolest v srdci jako nebeské požehnání.

Potkal jsem tolik zvláštních lidí, v paměti jsem je všechny schoval,

hleděl do stovek dívčích očí, koupal se v nich jak v oceánu.

Snažil jsem se žít přítomností a minulosti nelitoval,

protože uvnitř stále tančím a v duši mám dál spoustu plánů.

Osud byl ke mně milosrdný a uchránil mě od bolesti,

i když se mi vše nesplnilo, podstatné je, že dosud toužím,

vždyť zklamání je součást světa, stejně tak jako pocit štěstí,

a mohu tady být tak dlouho, že si to ani nezasloužím.

Než nastane čas říci sbohem, připustím si svět blíže k tělu,

s toulavým srdcem, skrytým v dlani, opustím svoji citadelu.