Obloha připomíná přehradu protrženou,

šedivé mraky v dáli s obzorem splývají.

Ulicí zvolna kráčí jeden muž s jednou ženou,

pomalu k sobě míří, zatím se neznají.

V průtrži mračen jdou si s důstojnou lhostejností,

když se jim v zorném poli ten druhý vynoří...

Pohledy vymění si bez větší pozornosti,

srdce jim v jejich hrudích už léta nehoří.

Na chvíli vzpomenou si na něco dávné, krásné,

v těch promáčených duších jiskřička blýskne se,

několik vteřin plane a potom znovu zhasne,

nadále sám zas každý svůj úděl ponese.

Dál déšť na město padá, je pozdní listopad,

a nikde žádná láska, jen vítr, zima, chlad.