Objednali si na víkend hotel na mořském břehu,

kde koncem října vítala je opuštěná pláž.

Věřili, že tu naleznou zapomenutou něhu,

jako by snad šlo poručit: a teď se srdce snaž.

Intimní kontakt vyšuměl jen v pokus neobratný,

do rána už víc nespali, přemýšleli, co dál.

Potom se spolu dívali na východ slunce matný,

divný byl a jak západ spíš oběma připadal.

Na písku mlčky seděli, smutný muž s tichou ženou,

obraz toho, co nastane, když cit se vytratí,

a srdce se jim plnila jistotou nevyřčenou,

že ani k nim se nazpátek léto už nevrátí.

Nestrávili zde další noc, téhož dne s podvečerem

jely odtud dva taxíky, každý z nich jiným směrem...

Nemá moc starostí, osud jí celkem přeje,

noci jsou poklidné a všechna rána stejná.

Přestože u srdce pocit štěstí ji hřeje,

často si připadá tak strašně obyčejná.

Je těžké vyjádřit to, co jí vlastně vadí...

Hodného muže má a s ním dvě zdravé děti.

Ač jí nic nechybí a dál se mají rádi,

občas se trápí tím, jak šíleně čas letí.

Rodinnou pohodu sbírá jako med z plástve,

přitom však myslí si, že uvnitř není celá.

Mívala spoustu snů, ty dávno vzaly za své,

cítí se vyhaslá při vzpomínce, co chtěla.

Když svého manžela zeptá se třemi slovy:

"Že nejsem banální?", mlčí a neodpoví...

Mohu se pouze domnívat, že jsi tam někde za stěnou,

když okolo mě zavládlo ticho, které vzduch spaluje.

Stali se z nás dva cizinci, beru tě jako ztracenou,

láska bůhvíkam zmizela, pryč je i ten, kdo miluje.

Sto let světelných vzdálení a přitom stále nablízku,

rozděluje nás bezpečně ta bariéra cihlová.

Odmítáme si promluvit, strkáme hlavu do písku,

a kvůli tomu nevíme, jak se ten druhý zachová.

Kdysi jsi pro mě bývala člověkem ze všech nejbližším,

dnes položím ti před dveře namísto růže kopřivu.

Uzavřela ses v místnosti, odkud dávno nic neslyším,

a nemám ani ponětí, jestli jsi ještě naživu.

Z našich milostných dopisů staly se cáry papíru,

jsi ve vedlejším pokoji, v úplně jiném vesmíru...

Odešla do koupelny, smýt z těla vůni hříchu,

on kouří cigaretu, tváří se rozmrzele,

když se pak k němu vrátí, pokoj se octne v tichu,

ani jeden se nechce vrátit zpět do postele.

Předtím už nejmíň stokrát lepší soulože zažil,

ležela jako prkno, cítí se podvedený.

Tohleto má být všechno? Kvůli tomu se snažil?

Jako když figurínu miloval místo ženy...

Ona už dobře vnímá, že špatný směr to vzalo,

na rande ještě včera sliboval vzdušné zámky.

Váhá, zda omluvit se, že snažila se málo,

a nebo prostě mlčet, nechat to bez poznámky.

Přemýšlí, zda s ní víc prožít, než jednu kapitolu,

Ví, že nebude věrný, pokud zůstanou spolu.

Obloha připomíná přehradu protrženou,

šedivé mraky v dáli s obzorem splývají.

Ulicí zvolna kráčí jeden muž s jednou ženou,

pomalu k sobě míří, zatím se neznají.

V průtrži mračen jdou si s důstojnou lhostejností,

když se jim v zorném poli ten druhý vynoří...

Pohledy vymění si bez větší pozornosti,

srdce jim v jejich hrudích už léta nehoří.

Na chvíli vzpomenou si na něco dávné, krásné,

v těch promáčených duších jiskřička blýskne se,

několik vteřin plane a potom znovu zhasne,

nadále sám zas každý svůj úděl ponese.

Dál déšť na město padá, je pozdní listopad,

a nikde žádná láska, jen vítr, zima, chlad.

Pozval ji k sobě do bytu, doposud s ním nic neměla,

a přitom tolik přála si oddat se milování.

Třásla se jako osika, rozkoší málem omdlela,

když ten, po kterém toužila, lehl si tělem na ni.

Jakmile akt byl dokonán, položila se na záda,

obvyklá chvíle nastala postkoitálního ticha.

Se smutkem v srdci hleděla, jak kolem ní se rozkládá

ložnice plná motýlů, co vylétli jí z břicha.

Byli to černí lišaji a jejich křídla šustila,

v místnosti tíseň zavládla a atmosféra hustá.

Pak slétli se jí na hlavu, když jeho ruku pustila,

oči jí křídly zakryli a zacpali jí ústa.

Znala to, ta věc podivná už víckrát se jí stala:

že darovala tělo své a zpět nic nedostala.

U topení v kuchyni sedí stařec povadlý,

vedle vetchá stařena po sté chodbu vytírá.

Romeo a Julie trochu jinak dopadli,

nežli jejich předobraz ve hře pana Shakespeara.

Přežili vše ve zdraví, ušli spolu cesty kus,

první lásku přenesli až do věku zralého.

On si doutník zapálí, popel klepe na ubrus,

ona jako obvykle osopí se na něho.

Od podobných důchodců nijak se dnes neliší,

berou se už navzájem jak inventář trvalý.

Když Julie nadává, šťasten je, že neslyší,

pryč je síla krásných slov, co si kdysi říkali.

Občas v duchu myslí si větu, z které čiší mráz:

jestli chybou nebylo, že ji tenkrát vzbudil včas.

Asi už tě nemám rád, dnes jsem si to uvědomil,

moje srdce k tvému srdci slabý signál vysílá.

Strom, co příliš vyrostl, svojí vahou se sám zlomil,

lávka časem nahlodaná do vody se zřítila.

Dávno již jsem objevil všechna tajemství tvá skrytá,

jsi jak louka posečená, jak větev, co usychá.

Nechci dále tu hru hrát, byla by to formalita,

musel bych se přetvařovat a denně lhát do ticha.

Byly doby, kdy jsem chtěl kvůli tobě bourat skály,

pokaždé jsem pocit míval, že jsem spatřil anděla.

Z požáru, co spaloval, zůstal jenom oheň malý,

když tě vidím každodenně, nic to se mnou nedělá.

Zimní vítr bez milosti odvál listí ze zahrad,

vymetl i moje srdce... asi už tě nemám rád.

Už léta žiješ s mužem, který ti sebral duši,

říkáš si, že máš děti, děláš to hlavně pro ně.

On místo něžných slůvek, při kterých srdce buší,

po zadku poplácá tě jak závodního koně.

Trvalo ti to dlouho připustit pravdu skrytou,

že kvůli tvojí víře v obraz správného chlapa

tvá duše nepřežila střet s jeho autoritou

a ze společné cesty zbyla jen slepá mapa.

Chtěla jsi hřát se v slunci a bloudíš v temném lese,

s lítostí přivykla jsi, jak všechno bere zkrátka.

Před spaním každou středu na chvíli přitiskne se,

do tebe odplivne si tak jako do plivátka.

Květinu, kterou dal ti, než bylas jeho ženou,

v herbáři uchováváš... tak jak ty vysušenou.

Tak spusťte oponu, je konec příběhu,

cestu jsme ztratili v sněhové vánici,

srdce nám zapadla hluboko do sněhu,

nenávist se vztekem mají dnes žranici.

Svět jinak vypadal, když jsi mi říkala,

že tvoje láska vše navěky přežije.

Bylo to naopak, jen jsi mě deptala,

došlo mi konečně, jaká jsi bestie.

Zvykla sis přemýšlet jen spodním otvorem.

Vždy, když jsi v problémech, chlapa si pojistíš.

Tvůj mozek praktický je pouze lavórem,

ve kterém špinavé svědomí očistíš.

Princeznu sežral drak na konci pohádky,

zbývá jen alkohol a kýbl na zvratky.

Probudili se jednou ráno, jako by se nic nestalo,

připadali si nějak divně, přikládali to únavě.

Netušili, že už jsou mrtví a bude to tak nastálo,

do běžných denních radovánek vrhli se jak vždy po hlavě.

Přestože jejich duše hnily, dali si bio snídani,

na Twitteru a Instagramu nové příspěvky prohlédli,

na ulici i s kamarády zažili spoustu setkání,

nikomu divné nezdálo se, že byli značně pobledlí.

Celý den jen tak proflákali, nedělali si násilí,

obešli butiky a bary, a pak zaběhli do fitka,

na večeři šli do Mekáče a když se domů vrátili,

zahulili si trochu trávy, vyhodili si z kopýtka.

Zatímco jejich osobnosti rozkládaly se potají,

tak dál dělali všechny věci, co mrtví běžně dělají.

Prostředí je tu neútulné, v místnosti, kde teď spočinuly...

Dva mozky vedle sebe leží a téměř nic je nedělí.

Náramně blízko jsou si nyní, málem se k sobě něžně tulí,

tak jako tomu bývávalo nedávno v jedné posteli.

Rozdíl je mezi nimi velký, jeden je muže, druhý ženy,

řadu let předtím úmyslně působily si potíže.

Konečně všechno pominulo, nejsou víc ničím zatíženy,

z celého toho jejich vztahu mají dnes k sobě nejblíže.

Měli se vlastně celkem rádi, jen si to říci neuměli,

když hněv jim jejich duše zalil, tak nedbali na výstrahu.

V životě jedna pravda platí: od mozku srdce dálka dělí,

snadno teď o tom přesvědčí se, kdo měl by k tomu odvahu.

Při prudké hádce auto s nimi převrátilo se do pole,

dva mozky vedle sebe leží už jen v pitevně na stole.

Tři dny po Štědrém večeru svět jako by se zastavil,

za oknem zimní krajina, doma na srdci mráz.

V příběhu dvojice manželské pomalu končí další díl,

vůbec se spolu nebaví, ačkoliv mají čas.

Muž s apatickým pohledem kouká, jak venku padá sníh,

žena netečně sleduje obrazy na stěnách,

pod stromkem leží bez zájmu několik dárků vánočních,

jak vojsko z bitvy prohrané, a sedá na ně prach.

Ráno už jim nic neříká, noc u nich trvá celý den,

stanice jménem vzájemnost přestala vysílat.

Do ulit svých se zavřeli, nemají vůli vyjít ven,

"ráda tě mám" víc nezazní a ani "mám tě rád".

Dvě srdce dělí od sebe čím dál tím vyšší hráz,

a nový rok už nepřijde, jen starý zas a zas...

Cítíš, že ti něco chybí, když máš prázdno po boku?

Tvé představy romantické zavánějí hloupostí,

žádná půjčka od života nebývá bez úroků...

Najdi si svou nervožroutku, přidělej si starosti.

Snad jen toužíš podvědomě, abys měl s kým souložit,

každý chlap má velké oči, když se dlouho nepáří.

Jak jsi jednou spárovaný, to, čím platíš, je tvůj klid,

najdi si svou nervožroutku a přiveď ji k oltáři.

Na neměnnou věčnou lásku věří pouze pitomci,

kdo neví nic o životě, ten naivně doufá, že

tak jak je to na začátku, bude to i na konci.

Najdi si svou nervožroutku, ta ti pravdu ukáže.

Skončíš jako každý druhý, lhostejno jaký máš věk.

Najdi si svou nervožroutku, vyslechni si rozsudek.

Nabízím ti lhostejnost a upřímný nezájem,

to je zhruba v souhrnu všechno, co ti můžu dát.

Romantiku nečekej, jinou hru si zahrajem,

budu tě, má panenko, nemilovat nastokrát.

Dávno vím, že iluze srdce pouze vytváří,

proto v lásku nevěřím, nemám s tebou žádný plán,

nenavléknu prstýnek, nepřivedu k oltáři,

budu tě, můj přelude, nemilovat bez zábran.

Pokud hledáš zklamání, tak nebudeš litovat,

málokdo být dokáže stejně jak já cynický.

Předvedu ti každý den, jak moc umím nemít rád,

budu tě, má nebohá, nemilovat navždycky.

Vychutnej si naplno to, že někdo nechce tě,

užij si mou nelásku, dokud budu na světě.

Štval jsem tě, miláčku, už nějakou dobu,

řeklas mi, že ti víc nebudu klid krásti.

Ležím ti v žaludku jak v hlubokém hrobu

a tvoje útroby nechutnou jsou pastí.

Tvá strava nezdravá padá na mou hlavu.

Co vidíš, sežereš, těžko budeš jiná.

Večer jsi obvykle v podnapilém stavu,

takže mě zalije vždycky litr vína.

Nucen jsem prožívat v tvých vnitřnostech scény,

kdy s břichem sevřeným chodíš za milenci.

Občas ti rozhoupu žaludeční stěny,

abych ti připomněl svoji existenci.

Dokud mě v sobě máš, nezůstaneš v klidu...

Tak rychle vyber si, kudy z tebe vyjdu.

Měli pár hezkých vzpomínek, znali se spolu od mládí,

byl rád, když občas z mobilu zaslechl její hlas.

Od chvíle však, kdy chtěla s ním řešit to, že se rozvádí,

přerušil ji vždy se slovy: "víš, já teď nemám čas".

Ačkoliv kdysi před lety párkrát se spolu vyspali,

tu blízkost, kterou cítil k ní, už dávno zavál čas.

Řídil se prostým pravidlem: neřeš to, co tě nepálí,

když druhých si moc nevšímáš, životem projdeš snáz.

Přál si mít jen klid na duši, nechtěl znát, jak je zoufalá,

odmítal vnímat z jejích slov, že krátí se jí čas.

Topila se v svých depresích, dvacetkrát denně volala,

nakonec z mostu skočila a zlomila si vaz.

Na pohřeb její příbuzní potom ho přišli zvát;

věděl, že je to naposled a proto tam šel rád…

Mám mozek těžce vyšťavený, jak po brutálním dlouhém flámu,

jsem přeplněný lhostejností, netečný k tomu, co mě čeká.

Přestal jsem věřit na zázraky, nepodléhám dál sebeklamu,

nestarám se, zda vůbec dýchám a srdcem krev mi neprotéká.

Jak lavina mě z výšin smetl ten náhlý přival apatie,

pohřbil všechno to, co jsem cítil, vymazal slova ze slovníku.

Stal jsem se vyschlou, pustou zemí, a jestli ve mně něco žije,

jde jen o instinkt záchranářský, co zkouší jeden z běžných triků.

Zvykám si na to, že teď denně o tobě tolik nepřemýšlím,

vlastně mě ani nezajímá, co těší tě a co tě bolí,

v pestré výkladní skříni světa stala ses někým z módy vyšlým,

ve snech, ze kterých probouzím se, už nebudeš hrát hlavní roli,

Uprostřed cesty tupě stojím a duše prázdnou nádrž hlásí,

tak je to stále od té chvíle, kdy z mého srdce odešla jsi.

Někdo vždy splatí daň vzájemné symbióze,

řeka ztratí své jméno, s jinou ji spojí proud,

nemohou spolu být dvě slunce na obloze,

jedno z nich vždycky musí potichu vyhasnout.

Společné souznění přetrvává jen krátce

a jak se vzdalujeme dál větu za větou,

je lépe nevidět, neslyšet, nevnímat se,

neprosit o sněženky, když v létě nekvetou.

Po letech soužití už jenom klid mít chceme,

city si předstíráme poté, co odejdou.

Ještě své ovečky na pastvu vyženeme,

a když se vrátí zpátky, svůj chlév už nenajdou.

Ze strachu před samotou si dokážeme lhát,

člověk se potmě schoulí i k těm, co nemá rád.

Někdy je lepší představa, než podívat se zblízka.

Přání, která se splní, stanou se přítěží.

Tvůj obrys se mi rozplyne, když dlouho se mi stýská,

všední dny zase zničí to, na čem záleží.

Ty nejkrásnější iluze nic tolik nezpustoší

jak koupelna a záchod na stejné adrese,

horečky, hádky, zvracení, krvavý tampon v koši

a každodenní spory, kdo ten koš vynese.

Ve dnech, kdy jsi mi vzdálená, tak tvoje kouzlo vadne,

srdce pro obraz v mlze jen stěží zahoří.

Budeš-li pořád vedle mě, nezbydou touhy žádné,

na obyčejný život se verše netvoří.

Jsi napůl sen a napůl jen bytost z masa a kostí,

budu se držet od tebe v bezpečné vzdálenosti.

Láska má různé podoby, na začátku tě strhne proud,

jindy jde pouze o záblesk, který trvá jen chvíli.

Nejhorší je pak zjištění, že není čeho dosáhnout,

přes počáteční jistotu srdce se vždycky mýlí.

Spíše než citů záplava slušnost tě zůstat přinutí,

tělo se brzy okouká, z radostí jsou jen zvyky.

Žvýkáme se jak žvýkačky, i když jsme dávno bez chuti,

denně se k sobě vracíme jak dělník do fabriky.

Vzpomínky jako placebo dál sebeklam nám vytváří,

a na medaile za věrnost ve vitríně prach padá,

znovu svá srdce zapálit málokdy se už podaří,

těžko však dá se uplatnit lásky výrobní vada.

Všední dny náš vztah rozkrájí na stále menší části

a postupně se stáváme jeden druhému pastí.

Zamilovala se do něho někdy uprostřed léta,

chtěla znát jeho tajemství, tak jak to v lásce bývá.

Denně ho potom prosila: "pusť mě do svého světa",

on ji důrazně varoval, věděl, co v sobě skrývá.

Jednoho dne pak podlehl a otevřel své brány...

Vstoupila dovnitř zvědavě, však hned po malé chvíli

prostor se před ní rozlehlý táhl na všechny strany,

a v něm plno stop viděla těch, kdo tam zabloudili.

V tom labyrintu rozlehlém marně volala "jsi tu?".

Šla dál a vždy se ocitla u další křižovatky.

Ztracena byla v krajině myšlenek, snů a citů,

marný byl pokus o útěk, nenašla cestu zpátky.

Nezbylo jí nic jiného, než stát se jeho ženou,

a její duše zůstala v něm navždy uvězněnou.