Vrací se domů nad ránem, kdy den pro druhé začíná,

častěji nežli ostatní má rozšířené zorničky,

půl litru vína bílého je pro ni běžná svačina,

a předem už se potácí, když bere láhev z ledničky.

V noci je pryč a ve dne spí, v domě ji skoro neznají.

Z toho, jak padá opilá, monokly mívá na oku.

Ztratila všechny zábrany a v metru nebo v tramvaji

čichá si k ruce potají, co předtím měla v rozkroku. 

Občas se trapně rozkýchá, když koksu šňupne nad míru,

chce-li, vezme si klienta a vyhoní ho za kilo.

Léta už cítí na sobě tíhu celého vesmíru...

Tehdy jí dcerka zemřela a všechno se jí zhroutilo.

Nad hladinu se vynoří pokaždé jenom na chvilku,

ve vzácných chvílích střízlivých myslí na dětskou postýlku.