Sedává v parku na lavičce, svět kolem tiše pozoruje,

připadá si už odepsaná, ačkoliv jí je třicet let.

Žije si jen tak nenápadně a sama sebe ujišťuje,

že to, co dosud promeškala, nemá víc smysl dohánět.

Když nějaký muž přisedne si uprostřed jara nebo léta,

představí si, jak přitulí se a hned ji něžně objímá.

Osmělí se a osloví ho: "Dobrý den, pane, já jsem Běta."

Překvapeně pak na ni hledí, málokoho však zajímá. 

Smířená je dnes v hloubi srdce, že byla, je a bude sama,

roky smutku a pochybností naději v ní už zabily.

Při snaze najít lásku stálou ztratila půdu pod nohama,

a co se týká minulosti, tak šance vlastně nebyly.

Ví, že lepší čas nenastane a dopředu s tím počítá,

setrvá ve svém osamění, před světem perla ukrytá...