Obzor se rozhořel, končí se další den,

proudy tmy z oblohy rychle se spouští.

Jako už tisíckrát prázdný a samoten,

uléhám do písku, usínám v poušti.

Můj spánek těžký je, sny se mi nezdají,

ráno mě čeká pouť pod sluncem žhavým.

Touhy mi náklad zas na bedra nandají,

vím, že té zátěže těžko se zbavím.

Je mi tak souzeno po nocích v pouštích spát,

a žízní bezednou umírat za dne.

Ze všech sil kráčím dál, nemám však už kde brát,

oázy před sebou nevidím žádné.

Sám v sobě ztracený s pouští jsem splynul.

Malého prince už dávno jsem minul...