Jsme vlny na moři, určené k zániku...

Vím, je to banální, také však pravdivé.

Břeh, co je před námi, probouzí paniku,

jednou nás pohltí, promění v neživé.

O věčném houpání každý z nás občas sní,

jak v zádech oceán tlak na nás vyvíjí.

V nitru svém tušíme, že jsme jen dočasní;

věřit i přesto chcem, že vlny přežijí.

Co vzniklo, musí vždy nezvratně zaniknout,

my pak jsme nuceni svůj pád si vychutnat.

Možná, že nadějí je pro nás zpětný proud,

chvíli nám dopřeje čas ještě dál si lhát.

Skončit však můžeme s pocity radosti:

když o břeh rozbít se, tak v plné rychlosti!