Stavíme kolem prázdna pestrobarevné ploty,

infekce optimismu nám rozežírá tkáň,

růžová droga lásky vyrábí idioty,

bližní jak žravé larvy vždy nastavují dlaň.

Nutkání konat dobro jak vyrážka nás svědí

a místo ocenění čeká nás deprese.

Stále se hloupě ptáme, nečteme odpovědi,

jsme jen zmatení hosté na špatné adrese.

V panice uhasíme srdce, která nám hoří,

zvolna se místo toho vzdálíme životu.

Plujeme neúnavně směrem k mrtvému moři,

cíl máme všichni stejný: studenou prázdnotu.

Ráno jak slepí rolníci vhodíme zrno do krajiny,

s přibývajícím soumrakem sklidíme pouze vlastní stíny.