Tíhu si nesla v duši své vyprahlé,

další den skončil, cítila se smutná.

Kráčela domů, když z nebe se náhle

začaly snášet kapky Absolutna.

Všimla si toho, vyhnout se jim chtěla,

neměla kudy, byly vážně všude.

Každá ta kapka uvnitř sebe měla

všechno, co bylo, nyní je a bude.

Tím zvláštním deštěm trápení se smylo,

celý ten zázrak trval pouze krátce.

Vše se jí v mysli v jedno propojilo,

spatřila jasně moře v každé kapce.

Bez hnutí potom na místě jen stála

a jako kapka též si připadala.