Jak les částečně vyhořelý, jak pramen vody zakalený,

jak slunce, co lze sotva tušit za mraky během chmurných dní,

na dně světa se pohybují, přesto však stále jsou to ženy,

pro jedny jsou to první kroky, pro jiné šance poslední.

Živí je jejich vlastní tělo, často to bývá vše, co mají;

ti, kteří na slušné si hrají, pohoršeně se odvrátí.

Paničky hledí s pohrdáním a muži se jich pouze ptají

na to, kolik za použití jejich klína si zaplatí.

Navenek svůdné být se snaží, uvnitř jsou krutě osamělé,

slast se jen zbožím pro ně stala a bolest jim spíš přináší.

Na rozdíl od žen šťastně vdaných nenašly si předplatitele,

a jejich hrdost do kanálů dál proud života odnáší.

Pánové se jim krátce dvoří pro svoji chvíli rozkoše,

potom lhostejně odvrhnou je jako odpadky do koše.