Kluci a holky z okolí hrají si spolu denně,

jen malé tiché Margitce děti se vždycky smějí.

S každým svým dalším selháním čím dál víc klesá v ceně,

odsouzena je navěky k smutku a beznaději.

Na svět se s pláčem prodrala předčasně v komplikacích,

všechno, co umí ostatní, s obtížemi jen zvládá.

Zvykla si skončit poslední a víru v sebe ztrácí,

naplno musí vytrpět všechny krutosti stáda.

Při hrách bývá vždy pomalá a unaví se brzy,

pokaždé stojí o kus dál a v očích teskno mívá.

Když na ni nikdo nekouká, tajně si utře slzy,

je mezi všemi samotná, holčička neduživá.

Uvnitř je plná života, navenek tichá voda...

Snad v budoucnu, až vyroste, někdo jí ruku podá.