Ač stěží prodírám se davem, živé lidi v něm nenacházím,

jen těla, samá prázdná těla, a čím hlouběji pronikám,

ze všech úst, co mě oslovují, naslouchám jenom prázdným frázím,

sleduji tváře bez výrazu, oči hledící do nikam.

Nikdo zde píseň nezazpívá, nezní smích dětí mezi domy,

nikde žádné signály srdcí nebo milenci v průchodech.

Neslyším ani náznak hlasu, který by byl mi povědomý

a připomínal zlatou dobu, než svět před časem ztratil dech.

Z duší, které se radovaly, nezůstal kámen na kameni,

každý se tváří jako svatý, jak když je úsměv zakázán.

Lidé se bojí nějak lišit, v průměrnosti jsou sjednoceni,

vždyť správný občan přece mluví jen tehdy, je-li dotázán.

Je to hrob, který hranic nemá, říše, kterou jsme rozbili.

Je to jak nová Hirošima, pouze zde všichni přežili.