Hvězdy jsou jako ostrovy a tma nevlídný oceán,

a já jsem někde uprostřed, prázdný a bez emocí.

Pod chladnou černou hladinu táhne mě dolů spousta ran,

ztratil jsem vůli plavat dál, zas klesám na dno noci.

Stalo se to už tolikrát, že byl jsem nocí pohlcen,

před zkázou mě vždy zachrání bolestné zapomnění.

Mezi mlýnskými kameny dvou světů navždy rozdrcen,

čekám na lačné nestvůry, co přijdou po setmění.

Přestože kdesi nad hlavou světélko občas zasvítí,

paprsky jeho do hlubin ke mně se nedostanou.

Teď všechno, co se ukrývá v propasti mého nebytí,

vystoupí znovu na povrch a já musím jít stranou.

Ani v té nejčernější tmě není, kam bych se schoval,

když obklopí mě přízraky, které jsem nepřivolal.