Ve městě zvaném Beznaděj nikdo nic léta neslaví,

každý se dívá do země, čas do prázdna tu běží.

O zbytečnosti něco chtít rodiče dětem vypráví,

a rozšlapané myšlenky tam na ulici leží.

Peřiny plné žiletek, matrace celé z hřebíků,

všechny odbočky postranní do slepých ulic vedou.

Kanály páchnou hnilobou, krysy se řadí do šiku,

a venku houká siréna, pro někoho si jedou.

Marnost každého snažení postupem času otráví,

není jak přijít ke štěstí, bydlíš-li v tomhle městě.

Chceš-li cokoliv budovat, druzí tě o to připraví,

lidský dav je jak povodeň, smete vše, co je v cestě.

Všichni jsou dávno smíření, že nic tu nevychází,

odejít někam za lepším, k tomu jim vůle schází.