Jsem jako Prométheus, řetězy omotaný,

osud mě navěky ke skále přikoval.

Než jsem se rozhlédl kolem na všechny strany,

hned orel přilétl, oči mi vykloval.

Poslepu v otroctví sníval jsem o volnosti,

o lásce, o moři, o šťastných planetách.

Deště mě skrápěly, vítr mi lámal kosti,

letní žár spaloval, přesto jsem neměl strach.

Věřil jsem na lásku a často myslel na ni,

s nadějí v budoucnost všemu jsem přivykal.

Pak jsem však pochopil: nikdo mě nezachrání,

navždycky zůstanu zajatcem drsných skal.

Než smrt mi udělí milost, co trest můj zruší,

orel se objeví a vyklove mi duši.