Jako lodě ztroskotané mořem času tiše plují,

černé šaty, černé šátky, černá budoucnost.

Na hřbitovech pravidelně nové svíčky zapalují,

o nedělích smutek v srdci jediný je host.

Jizva v duši, chladné lože a před sebou život celý...

Ten, s kým osud spojit chtěly, vzpomínkou se stal.

Slíbili si zůstat spolu, dokud je smrt nerozdělí,

došlo k tomu příliš brzy, zbyl jim pouze žal.

Netečně před sebe hledí, jako kdyby jinde byly,

v časech, kdy svou lásku měly a ve tvářích smích.

V myšlenkách čas zastavil se kdysi dávno v jedné chvíli,

od té doby jenom marnost vládne navždy v nich.

Teskno v hlavě, oheň v klíně a dny prázdné jsou...

Milého hrob stává se jim druhou adresou.