Šli na tu schůzku s jasným cílem, ukončit svoje trápení,

nemělo smysl déle čekat, že se vše v dobré otočí.

Věděli, že víc nespatří se a bolelo to k zbláznění,

poslední úsměv vyměnili, poslední pohled do očí.

Paměť jim přitom nabízela všechny ty chvíle zázračné,

třeba ten jarní večer v parku, kdy na hvězdy se dívali.

V srdcích však byli rozhodnuti, že nic dalšího nezačne,

řekli si „díky, měj se, sbohem“ a dlouze se pak objali.

Obrátila se k němu zády, čekal, jestli se ohlédne,

když odbočila z hlavní třídy, cítil, že v srdci krvácí.

Utíkal rychle na nároží, než obraz v mysli vybledne,

chtěl podívat se naposledy, jak se mu v davu vytrácí.

Čekala na něj, smutně stála, věděla, že to udělá,

ještě jednou se políbili a potom navždy zmizela.

Jsem už pár týdnů na mysli skleslý,

potkal jsem v lese opilé muže,

byli to lovci, kořist si nesli,

poznal jsem smutně, čí je to kůže.

V kapsách těm vrahům cinkaly mince,

za jejich účast v zločinu jistém:

zabili lišku Malého prince.

Svět se stal rázem prázdnějším místem.

Vadila lidem, kteří nám vládnou,

s vrahy a lháři přišel řád nový,

nedává lásce naději žádnou.

O jejím kouzlu kdo nám teď poví?

Se svojí růží někde tam v dáli

nad naším světem pláče princ malý…

Na jaře májový deštík pel květů na stromech smývá,

vlaštovky přilétly z jihu, z tepla se radují s námi.

Všechna ta nádherná svěžest kouzelné poselství skrývá:

to píšou maminky z nebe dětem, co zůstaly samy.

V létě stín vysokých stromů dopadá na luční trávu,

po bouřce vzduch deštěm voní, sluníčko z oblohy pálí.

Všechny ty zázračné chvíle přináší tajemnou zprávu:

to píšou maminky z nebe dětem, kterým život daly.

Na podzim chladná jsou rána, krajina v mlze se topí,

listy už na stromech zlátnou, obloha zdá se být nízká.

Všechen ten čarovný opar má v sobě magické stopy:

to píšou maminky z nebe všem dětem, kterým se stýská.

Jen v zimě, když přijdou mrazy a kalné je světlo denní,

tak pláčou maminky v nebi a slzy ve sníh se mění...

Byla jsi báječný snílek, na svět ses dívala z výšky,

vstoupil jsem do tvého světa, vpustila jsi mě tam hned.

Toulávali jsme se krajem, půjčovali jsme si knížky,

potom jsi odjela jinam, neviděl jsem tě pár let.

Včera mi dovezl pošťák balíček z daleké země,

uvnitř jsem našel dvě křídla, podepsal se na nich čas.

Poznal jsem, že patří tobě, vzal jsem je do rukou jemně,

vzpomínal jsem na tvůj úsměv, v duchu jsem slyšel tvůj hlas.

Došlo mi, co se ti stalo, život tě posadil na zem,

smutně jsi sklopila hlavu a pak tě pohltil dav.

Vlastně tě moc dobře chápu, jsem trochu jen přešlý mrazem,

když tady po letech držím poslední ze všech tvých zpráv.

Vzdal jsem se svých snů a přání, vidím, že nejsem v tom sám,

poštou mi přišla tvá křídla, já ti ta svá posílám.

Na staré fotce, ještě černobílé,

tři dívky parkem bezstarostně kráčí.

Netuší, jaké před nimi jsou cíle,

neděle jarní ke štěstí jim stačí.

Ta první zemře za několik roků,

jednoho dne ji rychlé auto srazí.

Druhá to skončí po smrtelném skoku,

zanechá vzkaz jen: "Odpusťte, mi drazí."

Poslední z dívek jediná je živá,

dnes už je stará, dávno ovdovělá.

Na snímek z mládí každý den se dívá,

na dobu, kdy dvě kamarádky měla.

Jak uhlík žhavý v paměti ji pálí

vše, o čem tenkrát spolu povídaly.

Držím tě v náručí, jsi bezbranná a malá,

už skoro nepláčeš, máš obličejík bledý...

V bolestech potají já život jsem ti dala,

teď tě tu odložím, vidím tě naposledy.

Jsem slabá, nemožná, nezvládla bych být máma,

budu vždy jednou z těch, co po podnájmech bydlí.

Svým trpkým životem klopýtat musím sama,

ti, kdo mě odsoudí, pomoc by nenabídli.

To, co nás pojilo, nebude naplněno,

jen pár slov posledních povědět jsem ti chtěla.

Nikdy se nedozvím, jaké ti dají jméno,

snad budeš štěstí mít větší, než já jsem měla.

"Sbohem" teď zašeptám, oči se v slzách topí,

do tmy se vytratím a nezanechám stopy...

Všude už vládne ticho a nebe osiřelo,

a ze zářivých sluncí se černé díry staly,

dávno se odehrálo všechno, co stát se mělo,

zmizely galaxie, svět náhle je tak malý.

Jenom jediná hvězda svítí a nemá komu,

samotná na obloze, nezbyla žádná jiná.

Trpce a odevzdaně vyčkává na pohromu,

blíží se konec světa, její zář dohasíná.

V prostoru liduprázdném čas ke konci se chýlí,

temnota, která přijde, nikoho nezarmoutí.

Poslední chvíle hvězdy rychle se přiblížily,

už jenom jeden záblesk, než do sebe se zhroutí.

S nástupem věčné noci je dějství uzavřeno.

Ten vesmír patřil mně a ta hvězda má tvé jméno.

Většinu času žila před světem uzavřená,

usínala vždy sama, chodila ven jen málo.

Pouze pár lidí znala, byla to mladá žena,

nevšimla si včas auta, neštěstí se jí stalo.

Když do jejího bytu, co pronajatý měla,

přijeli majitelé a četa vyklízecí,

ta garsonka se pláčem pojednou rozechvěla,

ze zásuvek a skříní zněl vzlykot jejích věcí.

Plakala sbírka knížek a ovdovělé šaty,

i kytky v květináčích, které tu po ní zbyly,

naříkal obraz na zdi, co dostala od táty,

a hrníčky se na dně slzami orosily.

Tak všechny věci v bytě poslední poctu vzdaly,

než jako její tělo je odvezou a spálí.

Vidím tě, jak se směješ, moje bývalá milá,

já jsem se kvůli tobě ještě víc smutným stal.

Kdyby sis někdy se mnou srdce své prohodila,

tak možná by tě zabil ten ukrytý v něm žal.

Zato já bych s tvým srdcem žil celá dlouhá léta,

bez lásky, bez starostí, cítil v hrudi jen chlad,

a kdyby u mých dveří stála i půlka světa,

všechny ty prosebníky mohl bych odmítat.

Tou dobou ty bys dávno zemřela na trápení,

moje citlivé srdce vzalo by ti chuť žít,

vždyť i když mezi námi už žádná láska není,

to, čím jsi pro mě byla, nedopřeje mi klid.

Nechám si svoje srdce, ač nenosí mi štěstí,

a ty si nechej svoje, studené, bez bolesti.

Kráčeli letní krajinou - dvě srdce, která hoří

láskou, co je jí souzeno nedojít k naplnění.

Šli úzkou cestou ve skalách a blížili se k moři,

bolest za sebou vláčeli... dnes se však všechno změní.

Chlapec měl černou košili, dívka béžovou blůzku;

dlouho v šatníku hledala to, co jí bude slušet,

až společně se vydají na osudovou schůzku,

ona s nádorem na mozku, on s rakovinou duše.

Zbývalo jí pár měsíců, než smrt zatne své drápy,

on zdravý byl, však nemohl dál existovat bez ní.

S každým dnem na tom byla hůř, nechtěl ji vidět trápit,

tak navrhl, že spolu s ní zvolí řešení mezní.

Z útesu chvíli hleděli dolů na vlny bílé,

při skoku byli v objetí až do poslední chvíle...

Na dně krabičky z dětství copánky ustřižené,

spolu s nimi tu leží pár školních vysvědčení.

Dala tam na památku, co pro ni bylo cenné,

v rámečku fotka její, dívka však už tu není.

Odjela jedno ráno do města někde v dáli,

chodba se v tichu topí, ztratil dům svého smíška.

Ve stesku její blízcí mnoho dnů proplakali,

dopisy z dálky berou jak dárek od Ježíška.

Ač pryč je přes dva roky, tak zůstává tu všude,

vznáší se dětská vůně dál v jejím pokojíčku.

S nadějí matka její na návrat čekat bude,

v kostele každý týden zapálí za ni svíčku.

Daleko odtud dívce, když vzhlédne od učení,

vzpomínka na dům rodný vždy v slzičku se změní…

Nebyl jsem nikdy více než pouhopouhým stínem,

vždycky, když vyšlo slunce, patřil jsem k někomu.

On byl mým pánem stálým a také něčím synem,

chodil jsem vedle něho od domu do domu.

Nejblíž jsme k sobě měli za letních odpolední,

za noci temné býval ode mě odpoután.

Já venku čekával jsem, dokud se nerozední,

a našel znovu smysl, když vyšel ven můj pán.

Byl ještě velmi mladý, však navždy se mi vzdálil,

a z přítomného času stal se čas minulý,

jak plamen toho chlapce na černý uhel spálil...

My během krátké chvilky v jedno jsme splynuli.

Zůstal jsem jenom stínem, dál nesu si své břímě...

Ztratil jsem svého pána to léto v Hirošimě.

Vnímala teplo slunce, hltala deště kapky,

hladil ji jižní vítr, jistotu měla v hlíně.

Pak nůžky v lidské ruce zasekly do ní drápky,

svůj život květinový ztratila ve vteřině.

Dali ji do obchodu mezi ostatní kytky,

za štěstí vydávají vadnoucí symbol smutku.

Kdokoliv, kdo si koupí nešťastné růže zbytky,

odtáhne si ji domů, tak jako prostitutku.

Jistě se rychle najde milenec nadržený,

předá zraněnou růži s úsměvem předstíraným,

přitom půjde jen o to, zmocnit se těla ženy,

získat si její přízeň způsobem předem daným.

Ta váza s čerstvou vodou růži už nezachrání,

je symbolickým darem uprostřed umírání.

Na naše plány životní čas ani smrt se neptají...

Omayra měla třináct let a v srdci spoustu přání.

Když tehdy večer nadešel, netušila, že čeká ji

posledních hodin šedesát a dva dny umírání.

Příval bahna vše zavalil, ona v zajetí zůstala,

ze smrtelného sevření nevedly cesty žádné.

Těm, kdo ji chtěli zachránit, písničku nahlas zpívala...

Byla jak křehká květina, co před očima vadne.

V horečce potom měla strach, že přijde pozdě do školy,

do kamery vzkaz poslala pro tátu, pro maminku.

Pak všichni kolem poznali, že už jí nic víc nebolí...

jen její tvář nás dojímá na nejsmutnějším snímku.

Až budeš si zas stěžovat, co ti to osud dělá,

tak do očí zkus pohlédnout dívce, co moc žít chtěla.

Našel to místo po letech, i když se dávno změnilo,

hřiště, kam kdysi chodíval ve věku kolem šesti let.

Rozechvěl se tam dojetím, srdce mu v hrudi zvonilo;

jak přemohly ho vzpomínky, zatočil se s ním celý svět.

Na chviličku tma zavládla, pak probral se zpět k životu,

vnímal, že se tu zázrak stal, co pouta času uvolní.

V tom náhle spatřil před sebou několik dětí u plotu

a mezi nimi sebe sám a první lásku předškolní.

Ony ho také viděly a ptaly se ho, co je zač,

nedokázal nic na to říct, jen hleděl na svou minulost.

Tváří v tvář sobě neměl slov a potlačoval stěží pláč,

nakonec tiše zašeptal, že náhodný je pouze host.

Když zmizel, děti zmateně rozhlížely se do všech stran

a nevěděly, kdo to byl, ten smutný divný starý pán.

Toho večera před spaním měl trochu smutnou náladu

a hlavu plnou myšlenek na tu, která je vzdálená.

Probudil se a spatřil ji s dekou přikrytou pod bradu.

Díval se na ni, nechápal, co tenhle zázrak znamená.

Měla své oči zavřené a pravidelně dýchala,

on zmaten byl a přemýšlel, jak by se nejlíp zachoval.

Touha po něžném dotyku se strachem se v něm míchala,

bál se, že je to jenom sen, proto ji pouze sledoval.

Za všechny roky, co ji znal, nikdy tak blízko nebyla,

musel se štípnout, aby měl o realitě jistotu.

Postupně dospěl k závěru, že osud mu ji posílá

jak satisfakci za bolest, jak malý bonus k životu.

Na krásu, která bere dech, s pokorou hleděl dál a dál,

když se svítáním zmizela, teprve pak se rozplakal.

Na hlavní ulici před vchodem do kina,

pod šedou oblohou v říjnovou neděli,

v krvavé kaluži ležela zdechlina,

špinavá, přejetá, kosti z ní trčely.

Byla to žalostná zdechlina kočičí,

doma jí Tlapičko říkali za živa.

Když auto nákladní někoho poničí,

příjemný pohled to většinou nebývá.

Večer se po filmu z kina dav vyhrnul,

zdechlinu obcházel, a měl ji na háku.

Nikdo se nenašel, kdo by se ustrnul,

všichni jen slzeli nad koncem bijáku.

Po cestě lhostejně míjeli holčičku,

tu, která hledat šla zaběhlou Tlapičku.

Vídal jsem ji občas ráno, stejnou linkou jezdívala,

pokaždé mě to dost vzalo, když jsem na ni štěstí měl.

Časem jsem si uvědomil, že se vůbec neusmála,

a já takhle smutný pohled nikdy předtím neviděl.

Okolní svět nevnímala, dívala se spíše dolů,

navázat s ní kontakt oční málokdy se zdařilo.

Její výraz napovídal, kolik v sobě měla bolu,

cosi navždy zničeného navenek z ní zářilo.

Mezi lidmi osamělá, několikrát zvedla hlavu,

a hleděla vyčítavě kolem sebe do všech stran.

Byla jako bárka, která nedopluje do přístavu,

protože snad někde cestou zemřel její kapitán.

Dneska už ji nepotkávám, smutnoočku, dívku ranní,

často na ni vzpomenu si a nad světem pláču za ni.

Až krev mi v žilách zmlkne, s temnotou věčnou splynu,

konečně se má duše sama se sebou smíří.

Tělo uloží pod zem, nasypou na ně hlínu,

z mého mrtvého srdce vyrostou růže čtyři.

Ta první bude černá tak jako tvoje oči,

živit ji budou z hrobu moje posmrtné slzy.

Druhá růže zas rudě na tebe zaútočí,

a tobě náhle dojde, jak moc tě má smrt mrzí.

Se třetí růží žlutou v srdci žal rozlije se,

připomene ti chvíle, kdy jsem tě něžně hladil,

pak čtvrtá růže bílá do vzpomínek klid vnese…

Ber ji jak odpuštění za to, že jsem tě zradil.

Mé city po mé smrti skončí v hluboké jámě,

a čtyři růže zvadnou… ty zapomeneš na mě.

Stojí v sále plném lidí, nesměle se usmívají,

kolem nich se rozeznívá krásná hudba života.

Skoro všichni s někým tančí, ony prázdnou náruč mají,

každý pokus najít muže beznadějně ztroskotá.

V touze získat volné srdce zoufale se rozhlížejí,

v smutných očích se jim zračí posedlost tou myšlenkou.

Neprožívat stáří samy, to je všechno, co si přejí,

zjišťují, že život vážně není dámskou volenkou.

Osud s nimi sice mával, věřit ale nepřestaly

na lásku a pohlazení, pramen, co zas vytryskne.

Snad po letech osamění objeví se někdo stálý,

kdo přijde, řekne "smím prosit?" a k sobě je přitiskne.

Nic jiného nečekají, chtějí být jen s někým šťastné,

pár ploužáků ještě stihnout, dřív než v sále světlo zhasne.

Klopýtá po noční silnici, v hlavě jí doznívá hádka,

do tváře fouká jí severák a z nebe bílý sníh padá.

Jen letní bundu si stihla vzít, která je do pasu krátká,

v nevlídné půlnoci lednové mráz se jí pod kůži vkrádá.

Po roce soužití s přítelem zabouchla za sebou dveře,

v duši jí zbyla jen prázdnota, oči má od pláče rudé.

Zmizely plány i naděje, navždycky je po důvěře,

do neznáma se teď potácí, lhostejná k tomu, co bude.

Láska ji smrtelně zranila, nechce už začínat znova,

srdce má na kousky rozbité, jako střep v těle ji bolí.

Před světly auta, co blíží se, za závějemi se schová,

nad ránem lehá si do sněhu, uprostřed vánice v poli.

Za dva dny objeví náhodně dívenku na bílé pláni,

s řetízkem se srdcem červeným přimrzlým k drobounké dlani.

Mineme se vždy každé ráno, jak slunce s noční oblohou,

slyším jen tlukot tvého srdce, z jiného světa přichází.

Jsme jako dvě zvířata v kleci, co navštívit se nemohou,

navzájem o své existenci nemáme přímé důkazy.

Nikdy na sebe nepohlédnem, nebudeme se objímat,

jsi Jitřenka, já Večernice, tak nekonečně vzdálená.

Jenom sny v mlze utopené, to je vše, co si můžem dát,

cesta, která nás mohla spojit, je ohněm času spálená.

Jak rub a líc jediné mince jsme zády k sobě svázaní,

snad máš také ten pocit ztráty... že někde jsem, to možná víš.

Osud nám ale nedopřeje žádné osobní setkání,

navěky to tak musí zůstat: usínám, když se probouzíš.

Jsem tma, která tě obklopuje, když v hloubi noci klidně spíš.

Jsi světlo, co mě oslepuje, a vždycky nad tmou zvítězíš.

V odlehlém horském doupěti, v jeskyni plné stínů,

přebýval osamělý vlk, životem unaven.

Když jarní světlo sluneční dopadlo na krajinu,

tak záře jeho paprsků ho vylákala ven.

Zatoužil znovu, naposled, na jednu pouť se vydat,

na chvíli být zas mládětem, k obzoru utíkat,

stejně jak předtím v životě smutek a touhu střídat,

to jasné slunce dohonit a potom se v něm hřát.

Oči, co vše už viděly, znovu se rozsvítily,

v poledne stěží klopýtal, přesto chtěl běžet dál.

Ještě se párkrát rozběhl a pak mu došly síly,

s pocitem krásné marnosti svůj osud přijímal.

Na konci dne pak s pohledem upřeným do červánků

starý vlk tiše upadl do posledního spánku.

Je už roky osamělý, z bytu téměř nevychází...

Občas, tesknou touhou veden, sjede sedm pater dolů,

rozjede se zavzpomínat na lásku, která mu schází,

podnikne pouť nostalgickou na místa, kde byli spolu.

Na procházky chodívali tenkrát před patnácti lety,

začali si zapisovat, kde všude se políbili.

Ústa k ústům, dlaně k dlaním, propojily se dva světy,

v srdcích hvězd se dotýkali, o rodině ve dvou snili.

Minulost mu s přítomností do jednoho celku splývá,

trýznivě si do detailů dávný příběh připomíná.

Objede tak celé město, slzy v očích přitom mívá.

Než všechna ta místa projde, v dáli slunce uhasíná.

Nakonec před pěkným domem stojí chvíli, když se setmí,

tam, kde ona šťastně žije s manželem a dvěma dětmi.

Přišla ke mně ve snu, chvíli tiše stála,

pak se nad mé lůžko lehce naklonila.

Naléhavým hlasem do tmy zašeptala:

"Nezapomeň, prosím, že jsem tady byla."

Sevřela mě úzkost, žal mi srdce zalil,

tolik smutku bylo v téhle jedné větě…

Řekl jsem jí: "Navždy nás dva osud vzdálil.

Pověz, jak se cítíš tam, na onom světě?

Dál tě v sobě nosím, pro mě budeš věčná,

i když jsme si spolu říct vše nestačili.

Ty sis potom stopla linku z nekonečna,

a já nebyl s tebou, když ti došly síly.

Kým jsi pro mě byla, čas jen těžko změní.

I ty na mě mysli v zemi zapomnění…"

(památce Brianny Lopez, umučené v 5 měsících svými rodiči)

Jmenovala se Brianna, zkus si to prosím pamatovat.

Chceš vědět něco o lidech? Najdi si příběh její.

Když je ti jen pár měsíců, tak nemáš před zlem kam se schovat,

a na bezbranném tělíčku věci kruté se ději.

Ti, kdo ji na svět přivedli, připravili jí mnoho zlého,

pouze bolest ji čekala z rukou táty a mámy.

Rány se na ni sypaly a místo mléka mateřského

polykala svou vlastní krev spojenou se slzami.

Než příběh téhle holčičky z paměti tvé ti jednou zmizí,

vzpomeň na ty, jimž jako jí bezcitně osud měří,

udělej něco hezkého pro dítě své anebo cizí,

ať její malá dušička zas v nebi v dobro věří.

A co se týká rodičů, lidé se smutně ptají:

Proč vlastně jméno dali jí? Proč oni dál ho mají?

V přístavních uličkách, když se den nachýlí,

na místě nejvíce vzdáleném Bohu,

jestliže zatoužíš lásku mít na chvíli,

najdeš tam milenku na každém rohu.

Jedna loď za druhou denně sem připluje,

jakmile zakotví, holky se rojí.

Každá z nich šeptá, jak ráda se miluje,

za hrstku zlaťáků může být tvojí.

Sny se jim zbortily, plány už nemají,

zvykly si každý den prodat svá těla.

Jen v srdcích vyhaslých občas jim potají

ztracená budoucnost stesk rozezněla.

Když slunce po ránu lucerny zháší,

ve slaném oparu smutek se vznáší...

Stejně jako bezpočet na nebi je v noci hvězd,

miliardy myší jsou na planetě Zemi.

Světla z noční oblohy průvodci jsou jejich cest,

každá myš svou hvězdu má, jednu mezi všemi.

Větší nežli člověku vesmír myším připadá,

některé jsou nadšené, jiné se ho bojí.

Nepřeberné množství hvězd na nebi se rozkládá,

cílem každé myši je najít tam tu svoji.

Její hvězda skrývá se v nekonečném prostoru,

za myšího života nikdy nevychladne.

Jakmile se narodí, zazáří na obzoru,

když kočka myš zakousne, hvězda dolů spadne.

Dnes však myši na Zemi upadají do splínu:

z nebe padá spousta hvězd, kočky mají hostinu.

Také se s každým vypráním nemůžeš dopočítat

a z hromady tvých ponožek nejméně jedna chybí?

Nepomůže ti vztekat se a za hlavu se chytat,

utekla nejspíš do země, kde se jí více líbí.

Kam mizí druhá do páru, marně se všichni ptají,

a nikdo zatím nezjistil, proč se ty věcí dějí.

Snad jak si lidé někteří po letech sbohem dají,

stejně tak páry ponožek spolu se rozvádějí.

Ponožce, která zbyla tu, po parťačce se stýská,

víckrát ji ale nespatří, vzpomínky pouze zbydou.

Časem se ten stesk utiší, jiný vztah možná získá,

s ponožkou sobě podobnou navzájem vstříc si vyjdou.

Té druhé sny jen zůstaly o štěstí párů celých,

v zemi ztracených ponožek, sirotků osamělých.

Jako lodě ztroskotané mořem času tiše plují,

černé šaty, černé šátky, černá budoucnost.

Na hřbitovech pravidelně nové svíčky zapalují,

o nedělích smutek v srdci jediný je host.

Jizva v duši, chladné lože a před sebou život celý...

Ten, s kým osud spojit chtěly, vzpomínkou se stal.

Slíbili si zůstat spolu, dokud je smrt nerozdělí,

došlo k tomu příliš brzy, zbyl jim pouze žal.

Netečně před sebe hledí, jako kdyby jinde byly,

v časech, kdy svou lásku měly a ve tvářích smích.

V myšlenkách čas zastavil se kdysi dávno v jedné chvíli,

od té doby jenom marnost vládne navždy v nich.

Teskno v hlavě, oheň v klíně a dny prázdné jsou...

Milého hrob stává se jim druhou adresou.

Měli se rádi, bylo jim šestnáct let,

rodiče jejich sblížení nepřáli,

proto se tajně scházeli v kině Svět,

tam v přítmí lože lásce se oddali.

Stále jí říkal, jak hodně má ji rád,

dál svoje city před všemi skrývali.

Pak ale náhle musel se stěhovat,

a neměl zdání, že dítě počali.

Studentskou lásku postupně přikryl čas...

Po letech znovu přál si ji uvidět,

do města přijel, nechal jí poslat vzkaz,

že na ni počká zase před kinem Svět.

Plakal, když zjistil, že nesejde se s ním:

zemřela dávno na sále porodním.

Padá déšť podzimní na opuštěná hnízda,

žádný pták nezpívá, všichni jsou v teplých krajích,

vítr zlý, ledový ve větvích teskně hvízdá,

zůstal jen skřivánek, co neodletěl na jih.

Dny v hejnu radostné vystřídaly dny chudé,

smutný a hladový sám v jednom z těch hnízd bydlí,

peří má promoklé a neví, co s ním bude,

nemohl letět pryč se zlomenými křídly.

Pod šedou oblohou denně se chladem třese,

hlad chvíli oklame, když napije se v louži.

Po noci neklidné světlo klid nepřinese,

v obavách sleduje, jak dravci kolem krouží.

Zima je nablízku, čím dál později svítá,

až hejno vrátí se, on už ho nepřivitá.

Na sever od severu, na západ od západu,

za hranicemi prázdna, tam moje srdce leží.

Daleko od všech lidí, věčně o žízni, hladu,

a čas, který mu zbývá, stále rychleji běží.

Jak nepotřebné smetí, jak hračka pohozená,

nesnaží se nic hledat, dávno už všechno vzdalo.

Jen občas v temné noci bolestí tiše sténá,

když vzpomene si na to, co kdysi prožívalo.

Aby zas milovalo, na to již nemá sílu,

vzdálilo se mi navždy tam, kam už nedosáhnu.

Setrvačně teď bloudím bez nadějí a cílů,

a nehledám dál bytost, ke které ruce vztáhnu.

Na sever od severu dožívám slepý, němý,

na západ od západu slunce víc nevyjde mi.

V jednom parku, v jednom městě, nedaleko od nábřeží,

kde si lidé duši zklidní po procházce u říčky,

došlo k trochu divné věci, kterou pochopíme stěží:

láskou k sobě vzplanuly tam dvě dřevěné lavičky.

Přímo vedle sebe stály, zdálo se to jen pár kroků,

přesto byla předem marná každá možnost doteku.

Nedostaly šanci žádnou ani během mnoha roků,

svoje city prožívaly jako nemoc bez léku.

Odsouzené k beznaději všem milencům záviděly,

kteří na nich za ta léta sedávali v objetí.

Za dnů letních, v dešti, v mrazu jedinou věc pouze chtěly:

ať nějaký dobrý anděl jejich lásku posvětí.

Na doteky po letech pak jenom krátkou chvíli měly,

když je z parku v náklaďáku do spalovny odváželi.

Jednou za čas stává se mi, že nemůžu v noci spát,

tehdy ze tmy přicházejí tajuplné návštěvy.

Chodí za mnou mrtvé dívky, které jsem měl kdysi rád,

nikdy předem přesně nevím, kdy se která objeví.

Jejich tváře se v mé hlavě proměnily ve stíny,

když však přijdou, ovládnou hned každou moji myšlenku.

Jsem už na to připravený, mívám pro ně květiny,

stylový se snažím zůstat, podávám jim pomněnku.

Tiše jim pak připomínám, co jsme spolu prožili,

ony jenom poslouchají z druhé strany života.

Unavený odmlčím se, a jak noc se nachýlí,

jejich ruce pohladí mě, hlava se mi zamotá.

Usnu, a když probudím se a nový den začíná,

na zemi vždy u postele leží zvadlá květina.