Mám mozek těžce vyšťavený, jak po brutálním dlouhém flámu,

jsem přeplněný lhostejností, netečný k tomu, co mě čeká.

Přestal jsem věřit na zázraky, nepodléhám dál sebeklamu,

nestarám se, zda vůbec dýchám a srdcem krev mi neprotéká.

Jak lavina mě z výšin smetl ten náhlý přival apatie,

pohřbil všechno to, co jsem cítil, vymazal slova ze slovníku.

Stal jsem se vyschlou, pustou zemí, a jestli ve mně něco žije,

jde jen o instinkt záchranářský, co zkouší jeden z běžných triků.

Zvykám si na to, že teď denně o tobě tolik nepřemýšlím,

vlastně mě ani nezajímá, co těší tě a co tě bolí,

v pestré výkladní skříni světa stala ses někým z módy vyšlým,

ve snech, ze kterých probouzím se, už nebudeš hrát hlavní roli,

Uprostřed cesty tupě stojím a duše prázdnou nádrž hlásí,

tak je to stále od té chvíle, kdy z mého srdce odešla jsi.