Někdo vždy splatí daň vzájemné symbióze,

řeka ztratí své jméno, s jinou ji spojí proud,

nemohou spolu být dvě slunce na obloze,

jedno z nich vždycky musí potichu vyhasnout.

Společné souznění přetrvává jen krátce

a jak se vzdalujeme dál větu za větou,

je lépe nevidět, neslyšet, nevnímat se,

neprosit o sněženky, když v létě nekvetou.

Po letech soužití už jenom klid mít chceme,

city si předstíráme poté, co odejdou.

Ještě své ovečky na pastvu vyženeme,

a když se vrátí zpátky, svůj chlév už nenajdou.

Ze strachu před samotou si dokážeme lhát,

člověk se potmě schoulí i k těm, co nemá rád.