Šli na tu schůzku s jasným cílem, ukončit svoje trápení,

nemělo smysl déle čekat, že se vše v dobré otočí.

Věděli, že víc nespatří se a bolelo to k zbláznění,

poslední úsměv vyměnili, poslední pohled do očí.

Paměť jim přitom nabízela všechny ty chvíle zázračné,

třeba ten jarní večer v parku, kdy na hvězdy se dívali.

V srdcích však byli rozhodnuti, že nic dalšího nezačne,

řekli si „díky, měj se, sbohem“ a dlouze se pak objali.

Obrátila se k němu zády, čekal, jestli se ohlédne,

když odbočila z hlavní třídy, cítil, že v srdci krvácí.

Utíkal rychle na nároží, než obraz v mysli vybledne,

chtěl podívat se naposledy, jak se mu v davu vytrácí.

Čekala na něj, smutně stála, věděla, že to udělá,

ještě jednou se políbili a potom navždy zmizela.