Prožil jsem svoje dny a noci ve vyrovnané harmonii,

věděl jsem, kudy se mám vydat, splnil jsem si většinu přání,

i ve chvílích, kdy byl jsem smutný, oceňoval jsem to, že žiji,

vnímal jsem každou bolest v srdci jako nebeské požehnání.

Potkal jsem tolik zvláštních lidí, v paměti jsem je všechny schoval,

hleděl do stovek dívčích očí, koupal se v nich jak v oceánu.

Snažil jsem se žít přítomností a minulosti nelitoval,

protože uvnitř stále tančím a v duši mám dál spoustu plánů.

Osud byl ke mně milosrdný a uchránil mě od bolesti,

i když se mi vše nesplnilo, podstatné je, že dosud toužím,

vždyť zklamání je součást světa, stejně tak jako pocit štěstí,

a mohu tady být tak dlouho, že si to ani nezasloužím.

Než nastane čas říci sbohem, připustím si svět blíže k tělu,

s toulavým srdcem, skrytým v dlani, opustím svoji citadelu.