Přišla ke mně ve snu, chvíli tiše stála,

pak se nad mé lůžko lehce naklonila.

Naléhavým hlasem do tmy zašeptala:

"Nezapomeň, prosím, že jsem tady byla."

Sevřela mě úzkost, žal mi srdce zalil,

tolik smutku bylo v téhle jedné větě…

Řekl jsem jí: "Navždy nás dva osud vzdálil.

Pověz, jak se cítíš tam, na onom světě?

Dál tě v sobě nosím, pro mě budeš věčná,

i když jsme si spolu říct vše nestačili.

Ty sis potom stopla linku z nekonečna,

a já nebyl s tebou, když ti došly síly.

Kým jsi pro mě byla, čas jen těžko změní.

I ty na mě mysli v zemi zapomnění…"