Přišel jsem ráno na nádraží, toužil jsem někam odcestovat,

okolo mlha, pusto, prázdno, šestá začala odbíjet.

Mlčel jsem, zkoušel jsem si v hlavě plány své přesně definovat,

pokladní smutně naléhala: "Kam chcete, pane, vlastně jet?"

Řekl jsem tiše "jednou Praha", v domnění, že je vyřešena

otázka cíle mojí cesty, nastaly ale problémy.

"Praha už přece dávno není," namítla mi ta dobrá žena,

"před měsícem ji bombardéry srovnaly zcela se zemí."

Odříkával jsem další města, na což ta paní u pokladny

tvrdila, že jsou rozbouraná, leží pod trosek nánosem,

až konečně mi jasné bylo, že nepojede už vlak žádný,

že navždy zmizel svět tam v dáli a já zůstanu tam, kde jsem.

S pokladní jsme pak fernet pili, jen beznaděj tu byla s námi,

odevzdaně jsme vyčkávali na zvuk letadel nad hlavami...