V probuzeném letním ránu, daleko ode všech lidí,

v zátoce po mořském břehu kráčí dívka zasněná,

bez myšlenek, bez starostí, volnost její pohyb řídí,

je bytostí anonymní, bez dokladů, bez jména.

Vlny její bosé nohy láskyplně omývají,

s každou z nich se v mokrém písku jejich otisk vytratí.

Svobodná a nezávislá připadá si jako v ráji,

žádné zvyky společenské tady pro ni neplatí.

Svoje srdce znovu vnímá, dnes už z něho nekrvácí,

v slané vodě rozpouští se všechny zrady minulé.

Po všem, co si protrpěla, z duše se teď smutek ztrácí,

krev nedávno rozbouřená proudí tělem plynule.

Jediná je, kdo zde vidí slunce v dáli vycházet,

sama ale necítí se, má pro sebe celý svět.