Při ranní cestě metrem začala náhle brečet,

projel jí blesk a málem tep srdce zastavil.

Jako by jí v tu chvíli život vše dobré sečet´

a neskutečnou něhou jí duši zaplavil.

Nebylo příliš jasné, kde se ten pocit zrodil,

možná z včerejší schůzky s klukem, co ji má rád,

kdy po procházce městem domů ji doprovodil

a slíbil, že ji bude navždycky milovat.

Den jako slunce zářil a dívka si moc přála,

ať se o svoji radost se všemi rozdělí.

Na tváři slzy štěstí, celý svět milovala,

a v lidech kolem sebe viděla anděly.

Kdo do očí jí hleděl, třeba na vteřin pár,

cítil, že od ní dostal ten nejkrásnější dar.

Co by se stalo se světem, kdyby se lidé usmáli,

celých těch osm miliard, v jednu jedinou chvíli?

Zbraně by rázem utichly, hloupé spory by přestaly,

viníci by si navzájem své chyby odpustili.

Celý vesmír v té vteřině protkal by úsměv jediný,

došlo by vůbec poprvé k hluboké harmonii,

a všechny krásné myšlenky změnily by se na činy...

Konečně by se spojili ti, kdo se dosud míjí.

Náhle by každý uvěřil, že dobro v sobě ukrývá,

a ke štěstí že v životě jen úsměvů pár stačí.

V tak jednoduchém řešení to prosté kouzlo spočívá:

příjemnější je na rtech smích, než utápět se v pláči.

Ty a já jsme se ve verších nad úsměvem jen zasnili.

Zkus to však prosím právě teď, aspoň s někým a na chvíli...

Po namáhavém dlouhém dni konečně dívka usíná,

rutina denní ani dnes nic moc jí nenabídla.

Ve snu, který k ní přichází, krásného něco začíná:

s radostí totiž zjistila, že narostla jí křídla.

Odrazila se od země, volností zcela opilá,

létá si volně sem a tam, vznáší se nad krajinou.

Věří si, takže nemá strach, že by se dolů zřítila.

Lesy, louky a jezera v jeden celek jí splynou...

Šťastná vysoko nad zemí vdechuje bílá oblaka,

vznešení orli po stranách provází ji jak stráže.

Snese se níž a mávnutím pak racky k sobě přiláká,

společně s nimi odletí nad nejkrásnější pláže.

Celý ten křehký vnitřní svět chrání jen tenká deka.

Dívka se ze sna usmívá, slza na polštář stéká...

Nikdy jsem uvnitř nezestárnul, nikdy jsem zcela nedospěl,

dál svět ve vlnách plných kouzel dosud mé srdce zalívá.

Po kouskách čas jen tělo bral si, v duši jsem dítě vždycky měl,

a dodnes ho tam každý najde, kdo důkladně se podívá.

Kdykoliv se mé oči střetnou s nevinným dětským pohledem,

vnímám, že se dva světy spojí v krajině volných myšlenek.

Navzájem se vždy ujistíme, že oba hrát si dovedem,

já získávám tím přesvědčení, že stárnu jenom navenek.

Zvědavost ve mně nevyhasla, objevovat chci denně svět,

skládat si kostky stavebnice stylem, který mě napadne,

mít radost z každé maličkosti, jak poprvé vše uvidět,

než jednoho dne moje srdce definitivně vychladne.

Když dítě ve mně vidí dítě, tak dobrý pocit z toho mám,

je to papírek lakmusový - důkaz, že stejný zůstávám.

V jarní den z oblohy sluníčko směje se,

a dívka s paletou na louku vyšla si.

Rozkvetlé okolí na plátno přenese,

vždy když chuť malovat v duši se ohlásí.

Stvořitel požehnal jejímu nadání,

s něhou a radostí vytváří obrazy.

Cítí se svobodná, nikdo jí nebrání

zachytit všechno, co v očích svých nachází.

U každé květiny vždycky jí připadá,

jako by na louce vyrostla jen pro ni.

S příchodem večera štětec pak odkládá,

šťastně se usměje, nebi se ukloní.

Než tvář dne zakryjí první tmy závoje,

nese si celý svět do svého pokoje...

Ráno vstaneš s písní na rtech, nádherný den užíváš si,

v duchu tančíš, usmíváš se, na procházku ve dvou jdeš.

Jak často si uvědomíš uprostřed té boží krásy,

že to všechno jednou skončí a ty tu víc nebudeš?

Dnes pro tebe stromy kvetou, v záři paprsků se topí,

a slunce se z nebe směje na lesy i na domy.

Jindy zase májový déšť rozkvetlou zem něžně skropí...

Zůstane to tady dále i bez tvého vědomí.

Osud na čas dopřává ti svoje dary velkorysé;

všechna světla nenávratně změní se však ve stíny.

I ty stíny potom zmizí a svět do tmy ponoří se,

proto vnímej právě nyní, važ si každé vteřiny.

S otevřeným srdcem přijmi úspěchy i omyly,

miluj život se vším všudy, jsme tu jenom na chvíli...

Na konci světa v malém domku se dvěma dětmi bydlí máma,

nevlastní nic, než sami sebe, k tomu oblohu nad hlavami.

Jsou chudí, ale šťastní spolu, i když je pro ně život drama,

nemají ani na rádio, tak zpívají si aspoň sami.

Na louku jdou, když svítí slunce a do trávy se uvelebí.

Synovi s dcerkou řekne máma: "můj nos teď bude vypínačem",

stisknou ho, na zem položí se a poslouchají tváří k nebi,

každou píseň si vychutnají, ať skončí smíchem nebo pláčem.

Ve zpívání se vystřídají, mají i svoje hitparády,

svým nadšením se vyrovnají slavnému pěvci nejednomu.

Poslední skladbu užijí si trojhlasem pěkně dohromady,

pokud snad náhle začne pršet, tak dokončí ji cestou domů.

Pod širým nebem radost mají od jarních dnů do konce léta,

ten jejich zpěv je pro ně více, než nejkrásnější hudba světa.

Jedou stejnou tramvají, hledí na ni bez hnutí,

na oplátku ona mu odpovídá očima.

Nemívají další děj minutová vzplanutí,

jeden člověk druhého na chvíli jen zajímá.

Na světě tak vznikají krátkých lásek tisíce,

jiskra v mžiku přeskočí a hned zase uhasne.

Nikdo ruku nepodá, nepřekročí hranice,

paměť všechno vymaže... přesto je to úžasné.

Oční kontakt s člověkem do té doby neznámým

vzájemně se oslovit málokoho donutí.

Nad hlavami vznáší se místo ohně pouze dým,

jsou to lásky bubliny, odsouzené k prasknutí.

Žádný vztah se nekoná, třeba přijde později...

Život je však na pár chvil prozářený nadějí.

Když ráno vstáváš, dívko křehká, co probouzíš se s depresemi,

tak zkus si, prosím, připomenout, že na světě je spousta krásy,

a vlna štěstí v lidských srdcích obíhá zvolna celou Zemi,

jak oheň, který nikdo jen tak nezastaví a neuhasí.

Nemocní síly nabírají, osud jim dává další šanci,

dívka chléb čerstvě upečený z domova nese pro přítele,

nesmělý chlapec lásku svoji poprvé právě vyzval k tanci,

a matky nemluvňata kojí, budoucí světa spasitele.

Sluníčko svítí do kočárků a dětem tváře něžně hladí,

po dlouhé cestě do přístavů z daleké cesty lodě plují.

V objetí k sobě přitisknuti stojí ti, co se mají rádi,

a nevěsty si se ženichy prstýnky zlaté vyměňují.

Nejsou to jenom sny a přání, to všechno se teď vážně děje,

proto se usměj, zvedni hlavu a nezůstávej bez naděje.

Kdysi jsem znal jednu dívku, která čistou duši měla,

s lehkostí se dokázala povznést nad problémy.

Ona řekla hezkou větu, připomínám si, jak zněla:

„Nebývá mi nikdy zima, vždycky léto je mi.“

I když se jí nedařilo, tak se prostě usmívala,

lepší časy vyhlížela, v očích jí to hrálo.

Žlutou sukni oblékla si, do vlasů si kytku dala,

k tomu, aby zpívala si, stačilo jí málo.

Protože ji život zranil, cenu štěstí dobře znala,

tak i ve dnech nejchladnějších léto nesla v sobě.

Pro ty, kdo už všechno vzdali, ona jako slunce hřála,

optimismus rozdávala v každé roční době.

Dříve, než čas rozdělil nás, stačila mi předat

zprávu, jak je důležité léto v sobě hledat...

V probuzeném letním ránu, daleko ode všech lidí,

v zátoce po mořském břehu kráčí dívka zasněná,

bez myšlenek, bez starostí, volnost její pohyb řídí,

je bytostí anonymní, bez dokladů, bez jména.

Vlny její bosé nohy láskyplně omývají,

s každou z nich se v mokrém písku jejich otisk vytratí.

Svobodná a nezávislá připadá si jako v ráji,

žádné zvyky společenské tady pro ni neplatí.

Svoje srdce znovu vnímá, dnes už z něho nekrvácí,

v slané vodě rozpouští se všechny zrady minulé.

Po všem, co si protrpěla, z duše se teď smutek ztrácí,

krev nedávno rozbouřená proudí tělem plynule.

Jediná je, kdo zde vidí slunce v dáli vycházet,

sama ale necítí se, má pro sebe celý svět.

Když se dívky koupou v létě u říčky,

tam na tajném místě v lese pod hradem,

odhazují šaty, ba i spodničky,

odvážné jdou vždycky první příkladem.

Jsou to dívky prosté, holky z podhradí,

jejich těla mladá mnoho slibují.

Se smíchem je očím kluků předvádí,

dobře vědí, že je z lesa sledují.

Pod červnovým sluncem každá má svůj sen,

jak proud říčky nahou kůži omývá:

že je mezi kluky možná právě ten,

na kterého tajně večer myslívá.

Vodní hrátky skončí příchod stmívání.

Mnohé dívky čeká noční setkání...

Sluníčko blíží se k hranici obzoru...

Na kopci za městem, vysoko nad světem

žena má pohled svůj upřený nahoru,

s něhou a potichu rozmlouvá s dítětem.

Je léto a matkou na podzim stane se,

v těle se rozvíjí ta bytost maličká.

Za týdnů několik štěstí jí přinese,

ať už se narodí chlapec či holčička.

Obloha růžově v dáli se zbarvuje,

den se již loučí a tiskne své pečetě,

a žena dítěti slavnostně slibuje,

že pro ně udělá cokoliv na světě.

Poté, co dala slib dcerce či synovi,

uvnitř ní pohybem dítě jí odpoví.

Se zaujetím denně prohlíží mapu světa,

nabitou mysl mívá krásnými představami.

Dívenka na vozíku, nedávno plnoletá,

o Himalájích sní si, o poušti pod hvězdami.

Ví, že se nejspíš nikdy v ta místa nepodívá,

často však připadá si, jako by tam už byla.

Na mapě každý název něco v ní rozeznívá,

má velkou představivost a v tom je její síla.

V duchu zvuk zvonů slyší z pařížské katedrály,

vnímá, jak probouzí se vzdálená města k ránu.

Když na tváři ji občas africké slunce pálí,

hned ochladí ji vlny Tichého oceánu.

Ve své hlavě tak vidí lépe skutečnost samu,

než turističtí snobi s fotkami z Instagramu.

Rád vídám mladé dívky, když do sebe se noří,

ve tváři se jim úsměv zasněný objeví.

Hranici mezi vnitřním a vnějším světem boří,

na co teď právě myslí, jen ony dobře ví.

Kratičké jsou to chvíle a lehké pousmání,

kdy dívka celý vesmír pro sebe pouze má.

Možná je za tím láska, možná splněné přání

a nebo jenom hudba, co srdce objímá.

Snad ke štěstí jí stačí, že zrovna neprohrává,

naději v sobě živí a ve hře zůstává.

Snad před maličkou chvílí přišla jí dobrá zpráva

a nevědomky radost do světa předává.

Já její pocit sdílím, ač nevím, o čem sní

a pro sebe sám v duchu vždy usmívám se s ní.

Život si vesele užívej, dokud jsi tvárná a tekutá,

miluj se, líbej a objímej, ať se ti vzpomínky vrší.

Každý pak hlavu svou odvrátí, až budeš ztuhlá a ohnutá,

šance se vypaří do mraků, ze kterých víc nezaprší.

Sbírej si výzvy a zážitky, v deníčku stránky měj popsané,

nemusíš nic dělat bezhlavě, otevřenost je však nutná.

Všechno, co vzdáš a co odložíš, navěky jenom snem zůstane,

s pocitem marnosti zažiješ to, jak pozdní lítost chutná.

Vychutnej každý den naplno, ber vše, co štěstěna nabídla,

žádný svět další už nebude, nevěř na posmrtné ráje.

Překonej falešnou morálku, stanov si svá vlastní pravidla,

nestaň se jen loutkou osudu, buď ženou, která si hraje.

V tvém věku člověk moc nevnímá, že pouze chvíli je mladý...

děj tvého příběhu probíhá právě teď a právě tady.

Má srdce neklidné, touží žít ze všech sil,

je stále v pohybu, nesedí za pecí.

Vyráží do světa, aniž by měla cíl,

tulačkou od dětství je holka nikdecí.

Brouzdá si neznámem tam, kam chce zrovna jít,

nikomu nepatří, kráčí si krajinou.

Nic v sobě neřeší, v duši jí vládne klid,

příroda je pro ni bohatou hostinou.

Slunce jí nespálí a déšť jí nevadí,

i když jde bez mapy, tak vždycky ví, kde je.

Až o ni oči tvé pohledem zavadí,

ona se na tebe přátelsky usměje.

Každý den přijímá s radostí dítěte

a doma cítí se kdekoliv na světě.