Kdysi jsem znal jednu dívku, která čistou duši měla,

s lehkostí se dokázala povznést nad problémy.

Ona řekla hezkou větu, připomínám si, jak zněla:

„Nebývá mi nikdy zima, vždycky léto je mi.“

I když se jí nedařilo, tak se prostě usmívala,

lepší časy vyhlížela, v očích jí to hrálo.

Žlutou sukni oblékla si, do vlasů si kytku dala,

k tomu, aby zpívala si, stačilo jí málo.

Protože ji život zranil, cenu štěstí dobře znala,

tak i ve dnech nejchladnějších léto nesla v sobě.

Pro ty, kdo už všechno vzdali, ona jako slunce hřála,

optimismus rozdávala v každé roční době.

Dříve, než čas rozdělil nás, stačila mi předat

zprávu, jak je důležité léto v sobě hledat...