Vzpomínky, vrásky, beznaděj, dolů sklopená závora,

čas se zde skoro zastavil, není tu žádné příště,

pach stáří, sem tam návštěva, občas přítomnost doktora,

to jsou domovy důchodců, ta lidská vrakoviště.

Nikdo tam uvnitř nemluví, všichni jen hledí před sebe,

snaží se pouze zahřívat své unavené kosti.

Neřeší, zda se dostanou do pekla nebo do nebe,

mnohem víc nežli ze smrti mají strach z lhostejnosti.

Vydáni druhým na pospas stařenky jsou i staříci,

málokdo se jich zastane, když zůstali tu sami.

Někteří ani nechápou, že jsou v přestupní stanici,

dřív, než si je čas vyzvedne, živí se vzpomínkami.

V den důchodu se příbuzní shlukují jako larvy,

v jiné dny stává u vchodu jenom vůz černé barvy.