Jdu pěšky letní krajinou, slunce dneska dost pálí,

slavím si malé výročí podobného dne v mládí.

Byli jsme oba ztřeštění a rádi jsme si hráli,

dva lidé láskou opilí, kdy máloco jim vadí.

Zamířili jsme do polí, nehledě na počasí,

na nebi mraky bouřkové jasnou zář vystřídaly.

Protože tenkrát jako já divoká bývala jsi,

v následném prudkém lijáku my v objetí jsme stáli.

S návratem slunce šli jsme dál, promočeni a šťastní,

a intenzivní zážitek nám city v srdcích zdvojil.

Na dálku se tě v duchu ptám, ač jiný tě dnes vlastní:

pamatuješ si na ten déšť, který nás tehdy spojil?

Já vnímám ho i po letech, kdy oba už jsme staří...

a jednu kapku poslední cítím teď na své tváři.