Dívali jsme se na sebe, každý z nás po svém způsobu,

ona, plechovka zmačkaná, já cynik světem opilý.

Pak se mě náhle zeptala, zda smí mít moji podobu,

jestli si nechci život s ní vyměnit aspoň na chvíli.

Ten nápad se mi zalíbil, zaklínadlo jsem vyslovil,

a rázem celou duší svou ocitl jsem se na zemi.

Všechny vzpomínky zmizely, uvnitř jsem nyní prázdný byl,

cítil jsem slast, co přichází, když vnitřní hlasy oněmí.

Zmáčel mě déšť, spaloval mráz a lidé do mě kopali,

náramně jsem si užíval být v koši mezi odpadky.

Jsem teď zbytečná stará věc, žádný problém mě nepálí,

od všeho jsem se oprostil a nechci už pryč ze skládky.

Muž s mojí tváří minulou ptal se prý po mně v neděli,

chtěl své plechové tělo zpět... popeláři mě zapřeli.