Obvykle chodíš celá v černém, máš radši večer nežli ráno,

když léto je a slunce svítí, tak necítíš se bezpečně.

Já počkám si, až podzim přijde, nám temným bude více přáno,

podám ti ruku za soumraku, do noci půjdem společně.

Odejdem jak dva utečenci ze stojatých vod společnosti,

svět, který spolu vybudujem, od všednosti nás oprostí.

Destrukce žár nás navždy spojí, co proniká do morku kostí,

ten oheň v srdcích přiživí nám vědomí věčné marnosti.

Se vzrušujícím potěšením vychutnáme si obraz zkázy,

stane se naším denním chlebem ze světlé přepnout do tmavé.

Oba to dávno dobře víme: pro nás dva slunce nevychází,

my toužíme po chladných nocích za svitu luny krvavé.

Jak stíny dva se budem toulat po světě námi spáleném,

až pohltí nás brány pekla, stanem se jedním plamenem.