Co po nás druhým zbyde? Má něco vůbec zůstat?

Kdo se tím bude trápit, až všechno skončí jednou?

Navždy zavřené oči, navěky zmlklá ústa

a vzpomínky, co časem v paměti lidí blednou...

Už dávno jsem se smířil, že nejsme víc než tělo,

jakmile zhasne světlo, tak bude konec všemu.

Něco však možná přece by po nás zůstat mělo:

předat to, co jsme našli, člověku některému.

A jestli zazní potlesk, já už ho neuslyším,

a jestli zazní pískot, těžko tím něco ztratím,

pokud snad skápne slza, v pekle svou cenu zvýším,

a když přečteš mou báseň, tak na chvilku se vrátím.

Dřív než mě nenávratně smrt v pouhé jméno změní,

chci poděkovat hercům ze všech mých představení...