Ráno jsem dveře otevřel a zůstal v šoku zcela:

stála tam žena z pravěku, v obleku z kůže vlčí.

Spadla sem smyčkou časovou, zmatený pohled měla,

já jsem ji ihned pozval dál, teď sedí tu a mlčí.

Byt prohlíží jak jeskyni, ohniště marně hledá,

nemůžeme si rozumět, dělí nás celé věky.

Pak zkouší na mě promluvit, pochopit se to nedá,

možná mi něco sdělit chce, vydává však jen skřeky.

Zvyklá je, že muž za vlasy po podlaze ji tahá,

v koupelně na mě směje se, že vidí zvíře lysé.

Když vlčí kůži sundá si, je pod ní celá nahá,

před spaním ke mně v posteli pokorně přitulí se.

Nejspíš se tedy rozhodnu být její partner stálý.

Až normálně se oblékne, nikdo nic neodhalí.