Na zemi věcí pár a kufr na posteli,

v něm svetr po mámě tiskne se k starým džínám...

Emoce utichly, nyní jí rozum velí,

co všechno sbalit má, když touží odjet jinam.

Mnohokrát jízlivě v duchu si promítala,

jak bude překvapen, až zjistí, že tu není.

To dlouhé trápení stále si vyčítala...

Konečně procitla, je konec představení.

Vztah nejdřív nadějný sobectví neunesl,

z vášnivých milenců jsou dnes dva cizí lidé.

Přibalí talisman, co štěstí nepřinesl,

z dvou stejných hrníčků jediný tady zbyde.

S kufrem se v předsíni obléká do kabátu,

opouští prázdný byt... jen srdce nechává tu.