Jednoho dne jsem začal mít vážné pochybnosti

o svojí existenci, o tom, kdo vlastně jsem.

Tak na úřad jsem zašel, že tam se toho zhostí,

odhodlán plně projít formálním procesem.

Zkoušel jsem najít šéfa, toho, kdo to tu řídí,

na chodbách byl však nával, že sotva jsem se hnul,

a v čekárnách jsem spatřil desítky slepých lidí

s pořadovými čísly, co měla spousty nul.

Čekal jsem řadu týdnů, až na mě přijde řada,

už naději jsem ztrácel, byl téměř bez víry...

Otevřely se dveře a vyšla slečna mladá,

dostal jsem velkou složku s prázdnými papíry.

Jen razítko tam bylo a na konci slov pár:

že abstrakcí jsem pouze, co nemá žádný tvar.