Zas jsem si z hlouposti náladu pokazil,

ego se ozvalo, je to holt síla zvyku.

Parkem jsem vztekle šel, v tom jsem se zarazil,

matku jsem uviděl s holčičkou na vozíku.

Slzy mi do očí bezděčně vstoupily,

té malé princezně nanejvýš osm bylo.

S mámou se společně vesele bavily,

jako by žádné zlo k zemi ji netížilo.

Jistě už věděla, co ten stav znamená,

tančit a utíkat moc ráda by si přála,

však se svým osudem zdála se smířená,

oči jí zářily, na svět se usmívala.

Ten hlupák v duši mé se studem pryč se ztratil,

díky té dívence úsměv se ke mně vrátil.