Zamilovala se do něho někdy uprostřed léta,

chtěla znát jeho tajemství, tak jak to v lásce bývá.

Denně ho potom prosila: "pusť mě do svého světa",

on ji důrazně varoval, věděl, co v sobě skrývá.

Jednoho dne pak podlehl a otevřel své brány...

Vstoupila dovnitř zvědavě, však hned po malé chvíli

prostor se před ní rozlehlý táhl na všechny strany,

a v něm plno stop viděla těch, kdo tam zabloudili.

V tom labyrintu rozlehlém marně volala "jsi tu?".

Šla dál a vždy se ocitla u další křižovatky.

Ztracena byla v krajině myšlenek, snů a citů,

marný byl pokus o útěk, nenašla cestu zpátky.

Nezbylo jí nic jiného, než stát se jeho ženou,

a její duše zůstala v něm navždy uvězněnou.