Stejně tak jako živí lidé ve svém osudem daném čase,

i věci mají tajné sklony, co jejich duši potěší.

Tak v klidném jarním odpoledni skříň na procházku vydala se;

to, že se náhle rozpršelo, zdá se, že vůbec neřeší.

Je to skříň z dřeva dubového, pohybuje se namáhavě,

výhodu má, i když dost spornou, nemusí ven se přezouvat.

Tam kde ten, kdo má končetiny, dostat se k cíli zvládne hravě,

centimetr po centimetru musí se zvolna posouvat.

Není to snadné kráčet v dešti s nákladem, co má uvnitř sebe,

desítka šatů na ramínkách, zásuvky plné ručníků...

Jak škvírou dovnitř vlhkost vniká, promokne a ten déšť ji zebe.

Do kapesníků vysmrká se, které má v spodním šuplíku.

Všechno, co dneska užívá si, naučila se od lidí.

Když zpátky domů navrátí se, všechny věci jí závidí...