Ten červencový večer v paměti uchovává,

kdy za městem se loučil s tělem své přítelkyně.

Bývala dívkou krásnou, dnes nad ní roste tráva,

a červi užili si hostinu v jejím klíně.

Tam na odlehlém místě vydechla naposledy,

on každý rok se vrací zpátky na místo činu.

Srdce mu v hrudi buší a obličej má bledý

a ruce se mu třesou, když odhrnuje hlínu.

Stále svou milou vidí v tom rozloženém těle,

na oběť vraždy hledí jak na mistrovské dílo.

Pak na důkaz své lásky něžně a rozechvěle

pokaždé černou růži dá na to, co z ní zbylo.

Než květinu jak symbol vloží na torzo těla,

tak polohlasem zpívá píseň, co ráda měla...