Chodil oblečen do černého, k lidem se choval nesměle,

neradoval se ze života, byl však nadšený ze smutku.

Celé dny s nikým nepromluvil a neměl žádné přátele,

cestičku na dno svojí duše zdolával schůdek po schůdku.

Pak jednou večer na hřbitově, kam chodíval se procházet,

spatřil pobledlou tmavovlásku, bez hnutí stála u hrobu.

Rty zdobila jí černá rtěnka, ve tváři prázdno, v očích led,

navzájem v sobě uviděli svou vlastní vnitřní podobu.

Trávili ve dvou spoustu času, většinou jenom mlčeli,

s rozkoší chladnou prožívali, co každý z nich si vždycky přál,

varhanní hudbu poslouchali nehybně spolu v posteli,

a každé jejich milování připomínalo rituál.

Světem si tiše procházeli, jako by ani nežili,

vůbec nikdy se neusmáli... a přesto štěstím zářili.