Mám-li říct, čím jsi pro mě, byl by to dlouhý výčet,

bolí mě každá chvíle, kdy jsme se neviděli.

Někdy je to tak silné, že do tmy toužím křičet,

přivolat tě z té dálky, která nás navždy dělí.

Představím si, jak stojím v noci uprostřed Prahy,

zašeptám tvoje jméno a všechna světla zhasnou,

ty jak kometa z nebe sestoupíš ze své dráhy,

a já na tebe hledím, nesmělou, něžnou, krásnou.

Celý svět náhle zmizí, jen my dva jsme tu zbyli,

postačí mi se dívat, vnímat tvou energii,

každá vteřina s tebou dodá mi spoustu síly,

vstupuje do mě světlo, znovu cítím, že žiji.

Ráno, když mé sny zvadnou, začnu psát poezii,

jak muž opilý steskem po dívce, s níž se míjí.