Země tonula v chaosu a vesmír nebyl celý,

dříve než ses narodila v jeden zimní den.

Věřím, že někde v nebesích zvony se rozezněly,

vše pak smysl dostávalo až s tvým příchodem.

V čítance mého života tvoříš nejhezčí stránky,

přes tvé srdce vede k ráji hlavní ze všech cest.

Každá myšlenka na tebe je douškem ze studánky,

do níž v noci napadalo tisíc zlatých hvězd.

Na všechny moje otázky jsi správnou odpovědí,

stačí jenom do tvých očí chvíli pohledět.

Všude, kde nejsi, vládne tma, nebe se topí v šedi.

Jak bez tebe mohl někdy existovat svět?

Jsi miliónkrát krásnější, než slovy dá se říct...

Až tady jednou nebudeš, tak nebude už nic.

Mám-li říct, čím jsi pro mě, byl by to dlouhý výčet,

bolí mě každá chvíle, kdy jsme se neviděli.

Někdy je to tak silné, že do tmy toužím křičet,

přivolat tě z té dálky, která nás navždy dělí.

Představím si, jak stojím v noci uprostřed Prahy,

zašeptám tvoje jméno a všechna světla zhasnou,

ty jak kometa z nebe sestoupíš ze své dráhy,

a já na tebe hledím, nesmělou, něžnou, krásnou.

Celý svět náhle zmizí, jen my dva jsme tu zbyli,

postačí mi se dívat, vnímat tvou energii,

každá vteřina s tebou dodá mi spoustu síly,

vstupuje do mě světlo, znovu cítím, že žiji.

Ráno, když mé sny zvadnou, začnu psát poezii,

jak muž opilý steskem po dívce, s níž se míjí.

Byla to dívka tak nádherná, že i sám Bůh jí byl okouzlen,

muži se kvůli ní trápili, skládali všechny své zbraně.

S pokorou v duši se modlili k nejpůvabnějšímu ze všech jmen,

v šílené bláhové naději, že jednou pohlédne na ně.

Budila zájem i dojetí, jak zázrak doposud neznámý,

uměla tmu v světlo proměnit a hvězdy na nebe přidat.

Rozkoší pokaždé déšť se chvěl, když hladil ji svými kapkami,

a slunce nechtělo zapadnout, aby ji mohlo dál vídat.

Navenek křehká, však uvnitř svá, v celičkém vesmíru jediná,

v pohledu jejím byl k vidění samotný počátek světa.

Měla moc prameny otvírat a byla jak vzácná květina,

která všem pro radost vykvetla v poledne uprostřed léta.

Potkat ji šlo jednou za život a každý muž to hned věděl,

a já jsem chvíli to štěstí měl, že jsem jí do očí hleděl.

Znám tě víc ze svých myšlenek než z opravdových setkání,

byla jsi pro mě vzdálená už před svým narozením.

Uprostřed svého soumraku spatřil jsem tvoje svítání,

pro mě tvé slunce nesvítí, sotva to někdy změním.

Mohl bych s lehkým nadhledem té situaci jen se smát,

nebo brát jak trest osudu, jaká propast nás dělí.

Nic z toho ale nezmenší skutečnost, jak moc mám tě rád,

a jaké tóny oči tvé vždy ve mně rozezněly.

Království, jemuž panuješ, navždy se pro mě zavírá,

stačil jsem tvoji krásnou tvář zahlédnout na minutku.

Rytíř zraněný bez boje, který na marnost umírá,

ti pozdrav z dálky posílá, královno mého smutku.

Na druhém břehu zůstane to pro mě nejvíc cenné,

dva světy možná spřízněné nikdy most nepřeklene.

Ač navenek dál zdám se pevný, moje hradby se zbořily,

vzdávám se, klesám na kolena, ztratil jsem navždy všechen klid.

Odkud jsi přišla? Kdo tě poslal? Jaké světy tě stvořily?

Kouzlu, co z tebe vyzařuje, nedokážu se ubránit.

Jsi sen, co stal se skutečností, zdroj té nejčistší radosti,

paprsek světla v starém chrámu, voda z nejhlubších pramenů.

I zlomky vteřin, kdy tě vidím, mění se v dotek věčnosti;

nebesy bude požehnaný, kdo si tě vezme za ženu.

Zbavený vůle skládám zbraně vždy, když se na mě podíváš,

bojím se dýchat, skláním hlavu, jako bych před oltářem stál.

Modlím se ke všem bohům světa, ať nad tebou dál drží stráž,

sto životů kdybych měl navíc, každý z nich bych ti daroval.

Osud mi nedal žádnou šanci ucházet se o tvoji krásu,

nanejvýš jako kapka deště dopadnu jednou do tvých vlasů.

Na prahu svého stáří měl bych být dávno v klidu,

místo toho však dále zmítá mnou vnitřní svár.

Myslel jsem, že už navždy mám v duši po úklidu,

když náhle od života dostal jsem nový dar.

Mé srdce přesluhuje, nutí se do přesčasů,

zas tluče na sto procent, ač ví, že zahyne.

Je totiž utrpením vidět nebeskou krásu

a být si přitom vědom, že je tu pro jiné.

Ta krása na mě padá jako mrak z Černobylu,

rozkládá moji bytost zhoubný citový spad.

Vím, že podléhám lásce, co odčerpá mi sílu,

přesto je působivé kvůli ní umírat.

Stačil jediný pohled tvůj a pryč jsou všechny plány,

jsem rád, že život dožiji šťastný a vyčerpaný.

Mohla bys na mě dolů pohlížet s pohrdáním,

každičkou moji lichotku odmítnout ve zlosti,

s převahou svého mládí vysmívat se mým přáním,

a stejně bych tě miloval celou svou bytostí.

Pokud bys ostrým nožem srdce mi rozkrájela,

do odpadků ho vhodila jak nepotřebný krám,

na popel spálila pak i zbytky mého těla,

tak stejně bych tě miloval více než sebe sám.

Kdybych snad do své smrti tvoji tvář nezahlédl,

a kvůli tomu poztrácel veškeré emoce,

z propasti, kam bych spadl, víckrát se nepozvedl,

já stejně bych tě miloval, čistě a hluboce.

Jsi modré nebe nade mnou, jsi očistec i ráj

a moje duše tebou je plná až po okraj.

V přílivu života topím se ve víru,

na kousky z tebe mám duši svou rozbitou.

I kdybych utekl až na kraj vesmíru,

stále tě budu mít v srdci svém ukrytou.

Dík tobě pobývám ve stavu beztíže,

prolétám vesmírem jak šťastná kometa.

Dlouho to netrvá, pak klesnu nejníže,

a touha po tobě zas se mnou zametá.

Marné je snažení, marná je námaha,

má láska silnější je s každým setkáním.

Chvíli mě zabíjí, chvíli mi pomáhá,

já všechno přijímám a dál se nebráním.

Ať už jsi kdekoliv, sílu mi předáváš.

Ať už jsem kdekoliv, dál ve mně zůstáváš.

Dnes proplakal jsem celý den, smutek mě zcela pohltil,

neboť jsem křehkost života pochopil v plné síle.

Nad sebou jsem však netruchlil, kvůli tobě jsem smutný byl,

protože i ty po letech dojdeš do svého cíle.

Tvé krásné oči vyhasnou, pak v nicotu se rozpadnou,

tvůj úsměv pryč se vytratí a pohltí ho zima,

tvůj hlas utichne navěky, čas zničí dívku půvabnou,

v tvé bytosti jak v ostatních smrt kdesi v hloubi dřímá.

Kéž bych směl stanout před Bohem a jednu věc si mohl přát:

aby se vesmír zastavil a tvá krása je věčnou…

I kdybych se měl lásky zříct, kdybych měl umřít tisíckrát,

já rád tu cenu zaplatím, pro tebe, jedinečnou.

Cítím, jak kolem plyne čas, jak odnáší tě bůhvíkam,

a s každým dnem, kdy zestárneš, i já pomalu zanikám...

Uvidět tě, to znamená být na chviličku nebi blíž,

objevit v sobě novou zem a žízeň navždy uhasit,

se silou čerstvě nabytou prorazit svoji vnitřní mříž,

vědět, že život smysl má, na chvíli králem světa být.

Spatřit tě je jak projít tmou a náhle vstoupit do světla,

jako vznášet se nad zemí a všechnu tíhu odhodit,

jak tiše hledět na labuť, která na řeku přilétla,

jako vidět svět stříbrně, jako se znovu narodit...

Jediný pohled na tebe mi celý vesmír promění,

naplní oči slzami, které však sladce chutnají.

Je to, jako když od Boha dostanu jasné znamení,

že mám naplno prožít dny, které mi ještě zbývají.

Jsi záchranná loď na obzoru, jsi noc, která se stala ránem,

jsi nejkrásnější kapitola v románu nikdy nenapsaném.

Pokouším se popsat hudbu, kterou ve mně rozezníváš,

jde to těžko, když mě slunce uvrhne do tvého stínu.

Tisíckrát jsem vyjádřit chtěl, jaké kouzlo v sobě skrýváš,

zjistil jsem, že do slov mohu převést sotva desetinu.

Tvoje oči uhrančivé jsou jako dva drahokamy,

pokaždé, když do nich hledím, tak se vznáším nad propastí.

Není mi to často přáno, nebýváme spolu sami,

a nikdy se k tvému srdci nepřiblížím ani zčásti.

Ačkoliv mi denně dáváš sny, ze kterých duše žije,

všechno krásné, co by bylo, znemožnila kletba času.

Jako poutník vedle studny, ze které se nenapije,

ztrácím zvolna všechnu sílu, umírám na tvoji krásu.

Světlem tvým jsem oslepený, vyměnil jsem pravdu za sen,

napůl mrtvý, napůl živý, navždy šťastný, navždy ztracen.

Rozsudek svůj ti sdělím, čím jsi v mých očích vinna:

odsuzuji tě k lásce za tvůrčí inspiraci,

za to, že moje srdce dnes k oblakům se vzpíná

a spousta vnitřní něhy v odpověď se mi vrací.

Soudím tě plný vděku za sny, které mi dáváš,

za to, že svítí slunce a v zimě že sníh padá,

za to, že jako žena krásná být nepřestáváš,

že vlídnost v sobě hledám a zlo mě neovládá.

A můžeš také za to, že svět má smysl stále,

za to, že příval síly pohled na tebe dá mi,

že s osudem boj svádět snažím se vytrvale,

za proplakané noci pro dálku mezi námi.

Za to, že cit jsem našel, co dosud nepomíjí,

za to, že píši básně... za to, že ještě žiji.

Kdybych šel krajem celou noc a ráno padl únavou,

pouhá myšlenka na tebe pomohla by mi vstát.

Kdybych se snad stal žebrákem, k spaní jen kámen pod hlavou,

zůstalo by mým bohatstvím to, jak moc tě mám rád.

Kdybych z paměti minulost nenávratně si vymazal,

stejně hluboko v srdci svém tvůj obraz dál bych měl.

Kdyby mi zbyl den života, ze všeho nejvíc bych si přál,

abych tě ještě jedinkrát na chvíli uviděl.

Kdybych měl sílu slunci říct, ať pro tebe se rozsvítí

uprostřed noci nejtmavší, budu to po něm chtít.

Kdybych tě mohl zachránit za cenu svého nebytí,

přinesu oběť nejvyšší, abys ty mohla žít.

A kdybych tě směl obejmout a něžně pohladit,

získal bych poklad největší, jaký kdy můžu mít...

Ač tisíc námitek rozum mi jasně dává,

tomu, co cítím k ní, bránit se možné není.

Jsem vděčný osudu, že ve mně vyvolává

záplavu něžnosti, co v lepšího mě mění.

Trpěl jsem únavou a ovládal mě pocit,

že srdce znavené v prázdnotě tiše pluje.

Pak jsem se probudil uprostřed temné noci,

a v očích slzy měl nad tím, že existuje.

Přestože duši mou jen tak nic nerozdrtí,

kvůli ní často jsem na kousky rozervaný.

Tak moc ji miluji, až dotýkám se smrti

ze strany života i od věčnosti brány.

Zůstane navěky už jako rána živá...

Vždy láska poslední tou nejsilnější bývá.

Jsi jemný chladný vánek ve dnech, kdy slunce pálí,

jsi plamínek, co hřeje, když venku vládne mráz.

Pod pohledem tvých očí se každý smutek vzdálí,

v umírajícím srdci umíš zastavit čas.

Jsi na obloze hvězdou, co nejjasněji září,

jsi na obzoru světlem, za nímž má smysl jít.

Své nitro jako perlu skrýváš pod něžnou tváří,

máš schopnost z hloubi duše nový svět vytvořit.

Jsi prosluněné ráno na opuštěné pláži,

jsi nekonečný prostor na cestě ke štěstí.

Ani loď plná zlata tvůj úsměv nevyváží,

tvá přítomnost je lékem na všechny bolesti.

Jsi čarokrásná země, kterou chci poznávat,

jsi ta, před níž se skláním, jsi ta, kterou mám rád.

Věřím, že někde místo je, kde bychom spolu mohli žít,

kde budou naše životy jak dvě klubka se splétat.

Toužím po tvojí blízkosti, pokouším se ho objevit,

ať přijdeš nebo nepřijdeš, já budu tě tam čekat.

Můžeme se tam oba stát čímkoliv, co si budem přát,

a křídla nám tam narostou, abychom mohli létat,

volní a přece spoutaní tím, co nás bude spojovat...

Se srdcem plným naděje já budu tě tam čekat.

Půjdu tam třeba tisíc mil, lhostejný k svému bezpečí,

krev po těle mi ze sta ran po cestě začne stékat.

V tom ráji dosud neznámém pak příchod tvůj mě vyléčí,

unavený a zraněný já budu tě tam čekat.

V zimě před mrazy schoulený, spálený žárem léta,

já budu tě tam čekat dál až do skonání světa.

Můj vlak zamířil do neznáma, už jsem se jenom nechal vézt,

možná bych nikdy nevystoupil, v polospánku jel slepě dál.

Ty jsi mé srdce probudila, já objevil jsem jednu z cest,

co prachem byla zasypaná, kde tvůrce pouze přežíval.

Naplno jsem si uvědomil to, co jsem v sobě vždycky měl,

rozvinulas mou fantazii, která léta jen dřímala.

Objevoval jsem hloubku věcí, kdykoliv jsem tě uviděl,

a dotkl jsem se absolutna vždy, když ses na mě usmála.

Díky tobě zas uvnitř tančím a ráno vstávám s chutí žít,

dýchám smutek i krásu světa, má mysl létá hloub i výš,

dokážu znovu plakat, smát se i nad sebou sám vítězit.

Já napořád ti budu vděčný za to, co ve mně probouzíš.

Tím, že tě znám, jsem dostal nejvíc, co mi kdy život mohl dát:

tvořím, poznáním zasažený, jak čistě se dá milovat.

Stále mám vryto do vzpomínek to, jak ses na svět dívala...

Čas s námi nemá slitování, každého čeká proměna.

Někde uprostřed nekonečna je tvá podoba bývalá,

je tak jak všechno z minulosti už nenávratně ztracená.

Co na dno srdce dopadlo mi, to stěží z hlavy vyženu,

mé vzpomínky se do dob vrací, kdy chodíval jsem často k vám,

a vnímal jsem, jak nenápadně měníš se z dívky na ženu...

Takovou, jakou poznal jsem tě, v paměti si tě uchovám.

Život šel dál, ty dospěla jsi, něco ti dal a něco vzal.

Jak poklad v sobě dále nosím několik chvilek společných,

tu dobu, kdy jsem srdcem celým vysněnou dívku miloval,

a v pocitech mých pravidelně střídal se denně pláč a smích.

Jestli mi Bůh dá na vybranou, kam po smrti mám odejít,

někde uprostřed nekonečna je místo, kde chci navždy být.

Při pohledu na tebe v noci mé se rozední,

srdce se mi rozbuší, lépe se mi dýchá.

Jako svěží vánek jsi v rozpáleném poledni,

hudba, která zazní mi do vnitřního ticha.

Máš svou vnitřní důstojnost, ta dokáže vítězit

nad vlastními omyly, co tě posílily.

Díky tobě laskavost umím v sobě objevit,

kde jsem dřív byl lhostejný, dokážu být milý.

Kdykoliv tě vidět smím, vnímám světlo z plných sil,

a přeji si roli hrát v něčem ušlechtilém.

Jestli snad Bůh skutečně kdysi náš svět vytvořil,

pak mu navždy vděčný jsem, že jsi jeho dílem.

Už jen tím, že někde jsi, rozháníš mou temnotu,

pomáháš mi znovu vstát, probouzíš mě k životu.

Dnes ráno před svítáním na osamělé pláži,

připadal jsem si ztracen jako na konci světa,

na hranici, kde marně člověk se přijmout snaží,

že v duši má již podzim i na začátku léta.

Pak na obzoru v dáli slunce se objevilo,

já přes hladinu moře nahlas volal tvé jméno...

S tvým obrazem v mé mysli tak nádherně mi bylo,

a srdce cítilo se s věčností propojeno.

Slunce jsem přitom prosil, ať napořád tě chrání,

a dá ti život plný lásky i vnitřní síly,

i poté, až mě osud odvane do ústraní,

když nám čas nedovolil, abychom spolu byli.

Poděkoval jsem slunci, plaval jsem k němu chvíli,

slzy štěstí a smutku v moři se rozpustily...

Jsi měsíc v úplňku, jsi slunce nad mou hlavou,

já stojím na zemi, přijímám jejich záři.

Jsi lesní jezírko, kde zlaté rybky plavou,

já na to ze břehu hledím s úžasem v tváři.

Jsi jako dravý proud, jsi rozvodněná řeka,

já smutný trosečník, co se v tom proudu topí.

Jsi slza palčivá, co do dlaní mi stéká,

já v pustině jsem prach, v němž zanecháváš stopy.

Jsi jaro v ovzduší, nebe uprostřed léta,

já na tvém obzoru jen vzdálený bod malý.

Jsi loď, co odplouvá objevit krásy světa,

já zůstal v přístavu, vidím, jak mizíš v dáli.

Jsi záblesk věčnosti, jsi vesmír nekonečný,

a já se tvůrcem stal pro oči jedné slečny.

Chci být tvým úkrytem, pramenem všech tvých sil,

místem, kam za bouřek můžeš se přijít schovat.

Svůj maják pro tebe v srdci jsem postavil,

a světlo každou noc budu v něm udržovat.

Na vnitřních útesech zůstanu spoustu let,

ve sněhu, v lijácích, s očima nad obzorem

s nesmělou nadějí pokorně vyhlížet,

zda tvoje křehká loď popluje někdy kolem.

Když záře z očí mých začne se vytrácet,

a na svém obzoru zahlédneš světlo jiné,

dál k mému majáku můžeš se navracet,

dokud jsem naživu, jeho svit nezahyne.

Až mě pak přivine jednou smrt do objetí,

tak signál pro tebe v mých slovech zůstane ti.

Stojíš na čáře startovní, kdy v dáli zatím je tvůj cíl...

Až budeš jednou jako já svůj život bilancovat,

tak vzpomeneš si na mládí a na to, že tu někdo byl,

kdo tvojí krásou zasažen neuměl city schovat.

Potají vyndáš ze skříně pár knížek s mými sonety,

a zpětně možná objevíš, jaké kouzlo jsi měla

pro zjitřeného hříšníka, kterého tenkrát před lety

tvá jedinečnost v lepšího člověka přetvářela.

Ten záchvěv, který pocítíš, stane se v čase ozvěnou,

živou ženu a vzpomínku tak věčnost znovu spojí,

a tvoje slza dojetí může být mojí odměnou...

Symbolicky tak budeme aspoň na chvíli svoji.

Ty přijmeš to za spoustu let, až ohlédneš se zpátky,

já miluji tě právě teď, kdy čteš si tyhle řádky.