Byla to dívka tak nádherná, že i sám Bůh jí byl okouzlen,

muži se kvůli ní trápili, skládali všechny své zbraně.

S pokorou v duši se modlili k nejpůvabnějšímu ze všech jmen,

v šílené bláhové naději, že jednou pohlédne na ně.

Budila zájem i dojetí, jak zázrak doposud neznámý,

uměla tmu v světlo proměnit a hvězdy na nebe přidat.

Rozkoší pokaždé déšť se chvěl, když hladil ji svými kapkami,

a slunce nechtělo zapadnout, aby ji mohlo dál vídat.

Navenek křehká, však uvnitř svá, v celičkém vesmíru jediná,

v pohledu jejím byl k vidění samotný počátek světa.

Měla moc prameny otvírat a byla jak vzácná květina,

která všem pro radost vykvetla v poledne uprostřed léta.

Potkat ji šlo jednou za život a každý muž to hned věděl,

a já jsem chvíli to štěstí měl, že jsem jí do očí hleděl.