Životem jde klopýtavě, na rány už zvykla si,

ví, jak na to, když jí dojde optimismu zásoba.

Dokáže si slunce najít i ve špatném počasí,

má dost zvláštní kamarádku, která se jí podobá.

Postaví se před zrcadlo, chvíli se v něm prohlíží,

čeká, až ten obraz její začne si s ní povídat.

Se svým smutkem svěřuje se a s výčtem svých potíží,

s pokorou pak požádá ho, zda jí může radu dát.

Zeptá se, co má si počít s momentální depresí,

probere s ním mezi muži nejnovější objevy...

Povídáním s někým blízkým náladu vždy zvedne si,

nemusí se ve všem shodnout, přesto se jí uleví.

Má s tou druhou ze zrcadla stejně v zimě jak v létě

jistotu, že vlastně není nikdy sama na světě.