Bylo jim tenkrát osmnáct, od vidění se znali,

v kině ji potkal náhodou, stejný vkus oba měli.

Po cestě domů v tramvaji pak vedle sebe stáli,

o filmu spolu mluvili, dobře si rozuměli.

Ona se náhle svěřila s trápením velkým, co má:

všichni s ní stále jednají, jako by byla malá,

rodiče ji vždy hlídají, dnes je však sama doma,

upřeně na něj hleděla, na návštěvu ho zvala.

Cítil se trochu v rozpacích, že o to tak moc stála,

na něco se hned vymluvil, že jindy přijde, slíbil.

Když po letech se potkali, řekla mu, co si přála:

chtěla mu dát své panenství, protože se jí líbil.

Dodnes se ptá při vzpomínce na nevyřčené přání,

jak by se změnil jejich svět bez toho zaváhání…