Jak člověk stárne, tráví čas ve světě rozděleném

na lidi, kteří odešli a ty, co ještě žijí.

Je zvláštní pocit dívat se na urnu se tvým jménem,

a vědět, že se život můj s tím tvým už navždy míjí.

Těžko se hledá odpověď, proč jsi to byl ty právě,

se ztrátami se počítá, i když každá z nich bolí.

Teď filmy svého života zas přetáčím si v hlavě,

vybírám si jen takové, kde jsi hrál hlavní roli.

Typické školní průšvihy i naše první flámy,

společné tajné zkoumání jedné holčičí blůzy,

všechny dospělé proměny, které se staly s námi,

tvá neustálá posedlost mít více nežli druzí...

Kdysi jsme věřit nechtěli, že se i pro nás setmí,

dnes pro změnu je k nevíře, že bývali jsme dětmi.