Máš v očích propast, zajímáš mě, chtěl bych tě potkat po setmění,

opusť bezpečné útočiště, vyjdi ze smutné samoty.

Pojď se mnou za hřbitovní bránu, kde úplněk nás navždy změní,

pak stanou se z nás noční dravci, děti magické temnoty.

Ty přece nejsi žádný anděl, o tom prokletí oba víme,

odhoď tu masku nevinnosti, stejně jsi hříšná nádoba.

Nebudeme dál na nic čekat, svá předurčení zpečetíme,

vždyť temná stránka mojí duše se tvojí tolik podobá.

Ve světě ohně, slz a kostí půjdem až tam, kam dá se dojít,

každý z nás potom svoje srdce na oltář smrti položí.

Propadnem chladné smyslnosti, jen krev a chtíč nás budou pojit,

vstoupíme spolu do věčnosti, až se nám těla rozloží.

Stiskni mi ruku, následuj mě, čeká nás tisíc skvělých let,

s tebou chci vládnout stínům světa, lovit, hřešit i zabíjet.